Liberalismus ve školství a ve společnosti je škodlivý

3. 5. 2010 / Jiří Paroubek

Zatímco většina běžných lidí chce zlepšit svět tak, že se zmenší člověkem vytvořené rozdíly mezi lidmi, omezí podíl elit na řízení společnosti a jejich vliv na ni, zajistí důsledné dodržování zákonů a ostatních pravidel a nedovolí, aby přirozené rozdíly mezi lidmi způsobovaly špatné fungování zavedených institutů, stoupenci liberalismu chtějí svět zlepšit tak, že se práva jednotlivců ještě více posílí na úkor práv celospolečenských, odstraní údajná diskriminace menšin, posílí úloha tzv. odborníků, zejména soudů, na úkor volených orgánů a nastolí stav jakési přirozené konkurence mezi lidmi a skupinami lidí. Tyto základní postoje jsou rozhodující i pro uvažování obou skupin o změnách ve školství. Stoupenci liberalismu v zásadě chtějí žáky co nejméně svazovat, nebránit jim v přirozeném projevu i za cenu tolerance téměř kriminálního chování a připustit do takto koncipované školy i žáky s krajními odchylkami od průměru (žáky se schopnostmi hluboko pod průměrem, se schopnostmi vysoko nad průměrem, s různými postiženími, s vadami chování).

Stoupenci opačného směru v zásadě chtějí, aby školy k různým skupinám žáků přistupovaly diferencovaně, aby méně nadaní žáci nebyli nuceni učit se, na co nestačí, více nadaní nebyli méně nadanými brzděni a aby opět jako kdysi měli situaci ve třídách v rukou učitelé, aby bylo přesně stanoveno, co žáci smějí a co ne, a aby když dělají, co není dovoleno, byli přivedeni k pořádku včetně toho, že případně skončí v nějakém zvláštním zařízení. Řeknu rovnou, že jsem stoupencem právě tohoto směru.

Školství nejlépe ze všeho ukazuje, co se děje se současnou společností. Již šedesát let se skoro nepřetržitě reformuje. Něco takového nemá v jiných oblastech života obdoby. Avšak i tyto oblasti života jsou v situaci, která volá po změnách. Ano, Evropa a její blízké i vzdálené okolí se nachází v krizi. Na rozdíl od krizí v minulosti je to krize pro velkou většinu lidí snesitelná, lidé nejsou hubeni, nehladoví ani nejsou drženi v područí, naopak mezi její projevy patří nadměrné uspokojení základních lidských potřeb a radostná nevázanost velké části společnosti, nikoliv jen elit. Krizí ale tento stav je, protože krize znamená, že zavedené instituty nefungují tak, jak mají, nejdou z nich výstupy, pro které byly vytvořeny nebo pro které existují.

Dostatečně nefunguje rodina, která má vychovávat zodpovědné a do společnosti zařazené lidi a místo toho z ní často vycházejí asociálové a závisláci; výroba, která má produkovat věci potřebné k životu, ale často produkuje zbytečnosti a je jich vnucováním spotřebitelům ničí přirozený životní styl; umění, které má zobrazovat a vykládat skutečnost, ale často její obraz pokřivuje, pochopení skutečnosti znesnadňuje a slouží jen aroganci umělců; finance, které mají zajišťovat správný chod hospodářství, ale do značné míry se od něj odtrhly a staly se doménou spekulace; spravedlnost, která má řešit spory lidí a ostatních právních subjektů a trestat protiprávní jednání, ale často spory jen prodlužuje a komplikuje a trestání mění ve výuku zločinu; a ovšem škola, z které má vycházet vzdělaná mládež vyznávající odvěké hodnoty a tak připravená na dospělý život, ale často z ní vycházejí pokřivení a nadměrně sebevědomí jedinci neuznávající autority nebo naopak traumatizovaní mladí lidé s hrůznými zážitky mnohaletého šikanování bezohlednými spolužáky s pocitem promarněného dětství a mládí.

A právě takovou školu, školu, v níž situaci ve třídách má v rukou malá část žáků, v níž se kromě nich již nikdo necítí dobře, většina žáků ani učitelé, nejsou rozvíjeny schopnosti méně studijně zaměřených žáků, kteří by často mohli dobře uspět v praktičtějších oborech, ani žáků nadprůměrných, neprůbojní žáci jsou terorizováni budoucími kriminálníky a odnášejí si celoživotní rány na duši, škola, v níž všichni jen zbytečně ztrácejí čas, právě takovou školu liberálové chtějí udržet a posílit. K takové škole se zjevně hlásí i M. Profant. Nepíše nic o tom, že je třeba zlepšit kázeň žáků a umožnit učitelům, aby opět jako kdysi měli situaci ve třídách v rukou. Namísto toho prohlašuje, že atmosféra ve školách, charakterizovaná nevypočitatelností, nízkou kvalitou výuky a snahou lepších žáků přejít do škol, které těmito neduhy netrpí, už lepší nebude. Uznává, že je to "děsivý výhled", ale kromě obecných řečí navrhuje jen povinné předškolní vzdělávání a omezení nárůstu podílu víceletých gymnasií, tedy opatření, která stav školství ještě dále zhorší. Přečtěme si článek Adama Šůry "Naše svobodné a zlobivé děti" v Respektu (č. 14 z 6. 4. 2010, str. 30 až 32 - ), kde se píše, že třetinu vyučovací doby zabere uklidňování žáků, když přitom většině žáků vadí právě to, že učitel si neumí zjednat disciplínu a ve třídě panuje permanentní chaos.

Přitom ani A. Šůra tento stav nekritizuje a nechce napravit, natolik je liberalistický názor na školu, názor, že žákům se má nechat co největší volnost, v naší elitě rozšířen. Právě ale tento stav je to nejhroznější, co naše školství potkalo, nikoliv údajné bezduché memorování, nedostatek kreativity a neporozumění potřebám mládeže.

Krize školství je součástí krize celé společnosti, kterou je možné vyřešit jen zásadní demokratizací, nikoliv prohlubováním svobody jednotlivce; zrovnoprávněním znevýhodněných skupin občanů s ostatními tím, že se jim umožní podávat výkony, kterých jsou schopni, a nikoliv tím, že budou tlačeni k výkonům, kterých schopni nejsou; důsledným vymáháním dodržování zákonů a ostatních pravidel a nikoliv tím, že jejich nedodržování se bude považovat jen za jakýsi folklorní projev, který je nutné tolerovat; oddělením členů společnosti, kteří zákony a ostatní pravidla dodržují, od těch, kteří je nedodržují, při využití možností, které současná technika poskytuje, a nikoliv neustálým omezováním získávání informací a přístupu k nim; využíváním vědeckých poznatků a nikoliv jejich ignorováním, překrucováním a zlehčováním, jako je tomu u mnohých výsledků genetiky, etologie a dalších oborů; a pozorností k názorům jiných lidí včetně názorů, které se zdají popírat uznávané hodnoty, a nikoliv jejich skandalizováním a prohlašováním za rasistické, jako to dělá M. Profant. Je otázka, kdy bude možné těchto změn dosáhnout, když současná elita prosazuje opak. Jednou ale nezbyde nic jiného a doufejme, že do té doby se dnešní krize nezhorší natolik, že by to přineslo následky, jaké známe z krizí minulosti.

Vytisknout