Pěšáci na šachovnici

6. 10. 2009 / Egon T. Lánský

Pěšáci-voliči si jakoby vybírají, kdo s nimi má tahat, jak a kam je má vést. Údajně v zájmu všech. Hráči-tahači spíš myslí na vlastní zájmy -- jak si vylepšit postavení, rozhodovat, třeba i bez mandátu ,získat něco za nic, získat vliv na chod věcí veřejných. To chtějí vyvolení kamarádi a poradci zdánlivě zvolených, a třeba i nezvolených. Tak získali v uplynulých třech letech postavení, peníze a nesmírný vliv na osudy společnosti například (ale nejen) zelení, aniž by měli i jen dostatečnou podporu pěšáků-voličů.

Kvůli nim se měnily zákony, aby získali privilegia, dosud pro skupinku s tak mizivou podporou zcela nevídaná. Získali je, aby pomohli vládnout jiným, kteří privilegia měli, ale neměli jich dost, aby mohli rozhodovat. Dokonce i teď, kdy vládu ztratili a chybí jim minimální podpora pro vstup do nové sněmovny chtějí o vládě rozhodovat. Šéf zelených za to otevřeně požaduje maličkost – posty a vliv.

Pěšáci, vhodní hlavně na vylučování, to vše zaplatí. Dvacet let po pádu diktatury se rámci této posttotalitní množiny říká demokracie.

Pěšáci, riskující vyloučení, se znechuceně baví tímto divadlem, které jim ochotně, bez nějaké společenské analýzy servíruje většina médii. Pod přikrývkou této smutné legrace si řada zvolených a jejích přátel spokojeně užívá svého vlivu a doplňuje konta i kapsy, vyprazdňované příjemným životem, zatímco vyloučení pěšáci mohou tak nanejvýš splachovat tenčící se sociální dávky pivem.

Projel jsem v uplynulých týdnech řadu tradičně demokratických zemí na západ a sever od nás. V některých, například v Německu a Norsku, se měly konat volby, stejně jako u nás. Na rozdíl od nás se konaly. Konala se také volební kampaň, na rozdíl od nás poklidná a neagresivní, bez vzájemných urážek a útoků a se zřejmým respektem pro protivníka. Obě jmenované země jsem projel krátce před volbami, v době voleb i po volbách. Neagresivní atmosféra trvá, ač si nemyslím, že by rozdíly mezi pravicí a levicí, červenými, černými, zelenými, fialovými, či žlutými, jak se jednotlivé strany označují, byly menší než mezi stranami u nás. Po pravdě řečeno, co do obsahu poselství jsou snad výrazně větší. Ale vítězové voleb v obou zemích dávali spíše přednost úsilí v kampani to nezdůrazňovat a vedli jakousi kampaň-nekampaň . Proto snad také nakonec zvítězili, i když těsně. Ale v otevřených společnostech hraje ideologie stále menší roli, zájmy stran se sbližují. O křesťanské demokracii paní Merkelové v Německu se říká, že přebírá soc-dem ideologii, ona sama mluví o obraně sociálních hodnot i se svým novým politickým partnerem, liberální FDP, jež ve skutečnosti stojí napravo od konzervativní křesťanské demokracie.

I v Norsku, zemi kde se podle průzkumů údajně žije nejlépe (ale podle nejen mé zkušenosti i nejdráž ) v Evropě, ač země členem EU není, znovu zvítězil dosavadní premiér, tentokrát ovšem sociální demokrat Jens Stoltenberg. I on vedl umírněnou kampaň. Pracovitá, ale nikoli agresivní vůdkyně pravice se těsně před volbami probojovala na druhé místo, před nacionalisty, jejichž předsedkyně byla v kampani nejhlasitější, nikoli však otevřeně neférová.

Tam i onde média nerozmazávala závist a zášť, nýbrž kampaň komentovala a analyzovala, pěšáci a hráči se navzájem vcelku snášeli a sotvakdo se bil o politické posty pro osobní vliv a vlastní bankovní účet. Obě země jsou asi vládě lidu – demokracii – o kus blíže než my. Naše škoda.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 6.10. 2009