Jinak se svět ocitne znovu nad propastí

6. 10. 2009

Hans-Werner Sinn patří k předním německým ekonomům a jako profesor ekonomie a prezident mnichovského ifo-Institutu požívá mezinárodní respekt. Má spoustu příznivců, ale pro jeho kritiky je neoliberálem se studeným srdcem. Přesto v současné krizi překvapil požadavkem na vstup státu do bank a varováním před tvrdým úsporným kurzem vlády. Tvrdí, že krize není překonána a že nebezpečí zpětného úderu je veliké. V interview pro Süddeutsche Zeitung říká: "Vláda nyní nesmí začít snižovat výdaje, protože myslí, že si to nemůžeme dovolit. To by bylo nebezpečné."

SZ: Pane profesore, ekonomika začíná jít nahoru. Máme rok po krachu Lehman Brothers to nejhorší za sebou?

Sinn: Mnohé skutečně nasvědčuje tomu, že se ekonomika vzpamatovává. Recese v USA skončila, v Asii vidíme růst, v Číně dokonce bouřlivý. A německé firmy mají víc zakázek.

SZ: Může se krize vrátit? V bankách dřímají i nadále obrovské sumy toxických cenných papírů.

Sinn: Ano. Banky ještě překážku nezdolaly. Až do jara odepsaly nekvalitní cenné papíry asi za 1,1 bilionů dolarů. Teď by to mohlo být 1,5 bilionu. MMF ale předpokládá, že banky celkově prodělají díky krizi více než 4 bilionů dolarů. To znamená, že banky mají před sebou ještě lví podíl odpisů.

SZ: Pacient se cítí lépe, virus žije dál?

Sinn: Výslovně varuji před postojem, že krize je překonána. To by bylo předčasné. Zpětný úder je možný...

SZ: ...například proto, že banky půjčují příliš málo peněz a hrozí krize úvěrování?

Sinn: Německé úvěrové instituce přišly během krize o velkou část svého majetku. Vlastní kapitál činil kolem 300 miliard euro. Z toho zmizelo do jara více než 60 miliard. A další, vysoké odpisy jsou před nimi. Banky se zmenšují a poskytují jen málo, drahých úvěrů. Tohle nesmí polici podporovat.

SZ: Ale co s tím?

Sinn: V USA získal stát účast na řadě velkých bank -- i proti jejich vůli. Vláda těm bankám doslova vnutila státní peníze. Jestliže se USA postaví rychleji na nohy než zbytek světa, tak právě proto.

SZ: Německé banky by se proti takovému násilnému vstupu státu bránily jak by to jen šlo.

Sinn: A divíte se? Stanovil by se limit pro milionové platy šéfů bank, stát by mluvil do obchodní politiky, to je jasné, že se banky budou bránit. A proto se musí přinutit. Rozběhnout bankovnictví je nyní nejvyšší prioritou. Jinak se mohutně poškodí reálná ekonomika. Kromě toho musí společenství států stanovit dlouhodobě lepší bankovní regulaci. Jestliže vlády nebudou jednat, propasou příležitost z této krize.

SZ: A když ji propasou?

Sinn: Tak se ocitne svět brzy opět nad propastí. Ohlédněte se zpět: Krize se kumulují. Krize ze světového zadlužení, krize amerických spořitelen, asijská krize, potom internetová bublina. Tam už se stalo jednou totéž. Banky si zvolily příliš riskantní modely transakcí. Už delší dobu víme, že musíme více regulovat. A co se děje? Nic. Je nepochopitelné, jak někteří už zase triumfují.

SZ: V New Yorku a Londýně se už zase vyplácejí milionové prémie za rychlý zisk. Proč nikdo nebrzdí banky a fondy?

Sinn: Protože USA a Anglie se bojí o svůj finanční průmysl. Wall Street je pro Ameriku důležitá životní tepna a City of London je pro Anglii dokonce ještě důležitější. Britové jak známo nemají skoro žádný průmysl. Nechtějí si ohrozit svoje nejdůležitější odvětví.

SZ: Banky provozují velkou část transakcí i nadále mimo bilanci, v takzvaných účelových společnostech, které nikdo nezná a v nichž banky nemusejí držet prakticky žádný vlastní kapitál.

Sinn: Proto by se měli banky přinutit, aby v rámci bilance provozovaly veškeré obchody. Stínové banky musejí ztratit půdu pod nohama. Byly to zahraniční banky, které stáhly pod vodu banky jako např. Hypo Real Estate, IKB nebo SachsenLB. Vůbec připustit takovéhle triky byla chyba regulace. V tom ohledu bylo Španělsko nebo Itálie striktnější. Přinutily banky, aby odkryly své zahraniční transkace a doma je podložily vlastním kapitálem.

SZ: Máte dojem, že banky jsou ochotné provést změnu, jakousi sebeočistu? Nebo je chamtivost mnohých bankéřů větší než rozum?

Sinn: Nevidím takový problém v chamtivosti, jako spíš v nezodopovědnosti.Ta vedla k tomu, že se kupovali strukturované americké papíry, ony tolikrát citované CDO, které byly čtyřicetkrát znovu zabaleny. To, co vynalezli v Americe, je šílenost. Některé z těch finančních produktů neměly ani hodnotu papíru, na němž byly natištěny.

SZ: Měli by se takové papíry zakázat?

Sinn: Od druhého nebo třetího balení ano. Tyto obchody nemají žádný užitek a jenom škodí.

SZ: Měli by se omezit prémie bankéřů a tím je přimět k rozumu...?

Sinn: To by bylo špatné. Diskuse o prémiích zamlžuje pravý problém. Ten nespočívá v odměnách manažerů, nýbrž v odměnách akcionářů.

SZ: Jak to?

Sinn: Zaměňuje se tady vodič loutky s loutkou, když to mám vyjádřit metaforicky. Diváci koukají na scénu, vidí kašpárka a loupežníka a nechápou, že oba jsou vedeni seshora. Za nitky tahají akcionáři, které inspirují analytici. Právě akcionáři vytvářejí takový systém pobídek a odměn, že se manažeři pouštějí do riskantních obchodních modelů. Protože jenom tak lze docílit výnos 25 % z vlastního kapitálu. Prozatím akcionáři plně profitovali ze zisků a při ztrátě ručili pouze tou trochou kapitálu, který je v bance. Zbytek doplatil stát, anebo přišli zkrátka věřitelé. I z tohoto důvodu se musí zvýšit vlastní kapitál. Když zkrachuje nějaká banka, přijdou vlastníci o víc peněz.

SZ: Ministr financí Steinbrück tlačí na to, aby stát vystoupil z bank a zmenšil konjunkturální balíčky? Je to moc brzy?

Sinn: Ano. Příští rok nesmíme v žádném případě snižovat výdaje a musíme se ještě zadlužit. Byl bych rád, kdybychom udrželi úroveň výdajů, jakmile vypadnou daně, což se dá očekávat. Bylo by rozumné citelně snížit daně. Navíc by se výrobním odvětvím měli umožnit rychlejší odpisy. Práce na zkrácený úvazek fungovala kupříkladu výtečně a způsobila, že tak rychle nestoupá nezaměstnanost.

SZ: Tady mluví úplně jiný Sinn. Nebyl jste znám jako příznivec konjunkturálních balíčků a velkého vlivu státu. Co tedy dělat?

Sinn: Možná že ne ve veřejnosti. Ale zeptejte se mých studentů. Už čtvrt století učím, jak mají státy zasahovat podle keynesiánské teorie při silných krizích. V minulosti jsem byl proti tomu, aby se tyto recepty uplatňovaly v Německu, protože jsme neměli co dělat s keynesiánskou krizí. Místo toho jsme měli strukturální krizi. Ale svět není černo-bílý. Nejde o soutěž čistého kapitalismu proti komunismu. Stát nesmí omezovat mzdy a ceny, ale musí vytvořit rámcové podmínky hospodaření. Už neoliberalismus založený na pařížské konferenci v roce 1938 byl odpovědí na laisser-fair předchozích desetiletí. Neoliberalismus, hlavně v jeho německé variantě ordoliberalismu, k němuž přináležel i Ludwig Erhard, od počátku zdůrazňoval, že trh potřebuje jasná pravidla. Byl ale striktně proti regulaci cen a mezd. Dnes je potřeba odstranit minimální mzdy, pomocí Keynese potlačit akutní krizi a podle neoliberálního učení regulovat banky. Stát však nemůže řídit miliony firem v Německu. Kdyby rozhodčí určoval hráčům, jak mají hrát, nevznikne dobrý fotbal.

Z němčiny přeložil a upravil Robert Bartoš

Zdroj:ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 6.10. 2009