Prohry a výhry po dvaceti letech

6. 10. 2009

Bylo to 28. září 1989 v Kulturním středisku Delta v Praze 6, kde se sešlo asi šedesát lidí, aby se dohodli, že je nutné změnit cíle a metody činnosti, jaké doposud používaly dvě tehdejší oficiální ochranářské struktury, Český svaz ochránců přírody a Hnutí Brontosaurus pod Socialistickým svazem mládeže. Chtěli vytvořit ALTERNATIVU po vzoru známých mezinárodních ekologických organizací a spolupracovat s českými iniciativami jako byly Pražské matky, Ekologická společnost, Zelený klub a České děti.

Už se jim zajídalo pouhé sbírání papírků v lese a organizování neškodných eko-her. Chyběla zásadní systémová změna při ochraně životního prostředí. Komunistické "ekologické" zákony byly sice mnohdy přísné, ale měly mnoho výjimek. A hlavně je představitelé státostrany KSČ nedodržovali.

Další schůzka 27. října už rozhodla, že nová organizace bude pobočkou Přátel Země a bude se věnovat záchraně ozonové vrstvy, kritice jaderného průmyslu a bude bránit výstavbě projektů, které by škodily přírodě a životnímu prostředí. Veřejnost se o těchto úmyslech dověděla už v sobotu 18. listopadu z novin Lidová demokracie.

To už ale došlo i na politické změny, takže vznik Dětí Země se urychlil a jejich činnost mohla v demokratickém režimu plné svobody a vymahatelného práva začít snadněji. Proto už dvacet let holt žijeme s "eko-děckama", která nestrpí bezpráví na přírodě a na zvířatech a nebojí se to dát hlasitě také vědět. A nejsou v tom sama!

Aniž je možné uvádět všechny prohry (např. dostavba jaderné elektrárny Temelín či výstavba dálničního obchvatu Plzně v jiné trase) a výhry (zastavení používání freonů, zabránění výstavbě dvou cementáren, ochrana hnízd vzácných dravců apod.), hlavní způsob práce je stejný: odbornými a právními argumenty a ve spolupráci s veřejností bránit zbytečnému ničení životního prostředí a české krajiny, pokud existují konkrétní či koncepční alternativy. A samozřejmě bez ohledu na politické, finanční či jiné zájmy a tlaky.

Tato až radikálnost si na jedné straně vysloužila velké sympatie těch, kdo už se nemají kam obrátit, a tak jsou pro ně Děti Země a další podobná sdružení symbolem odvahy a nezkaženosti. Na straně druhé vidíme značnou nelibost mocných, vlivných a bohatých, kteří mají pocit, že si jsou rovnější než ostatní a že veřejná diskuse jim jen bere "klid na práci.".

Proto také z hrstky lidí kritizujících ničení životního prostředí a porušování zákonů vytvořili po bolševicku démonický obraz nebezpečného nepřítele, který brání všemu pokrokovému a nezbytnému a chce, aby tu byl chaos a chudoba nebo dokonce návrat někam do paleolitu.

Takže pokud před více než dvaceti lety rozvracelo úspěšně budující socialistický stát několik stovek disidentů v čele s chartisty, kteří svými prohlášeními a demonstracemi na obranu lidských a jiných práv požadovali dodržování zákonů a chtěli vést diskuse o veřejných věcech, nyní obdobné požadavky na ochranu životního prostředí (údajně několika stovek laiků bez politického mandátu) erodují prosperitu demokratického režimu. Těm prvním se hanlivě říkalo samozvanci a ztroskotanci, těm dnešním už rovnou módně ekoteroristé.

Chartisté jako jeden z ostrůvků pozitivní deviace prosazovali své ideje dvanáct let, a to s vědomím, že pád socialismu nelze předvídat a že reakce tehdejších vládců proti nim byla až na hranici zdraví a života. To v demokracii jsme na tom líp. Výhodou je jistá míra svobody a práva bez přímého strachu o život.

Nicméně ani teď to není žádný med, když máme rozvíjet a bránit demokratický právní stát v oblasti životního prostředí před namyšlenými politiky, hloupými úředníky a bezohlednými podnikateli. Proto Dětem Země a jiným hlídačům zákonnosti, kteří odvážně a trpělivě brání tyto důležité veřejné hodnoty už dvacet let, přeji stále otevřenou mysl. A nevzdávat to!

Autor pracuje v neziskovém sektoru v oblasti ochrany životního prostředí. Článek vyšel dne 5. 10. 2009 v Literárních novinách.

Vytisknout