|
10. 3. 2009
Kdo to řekne?Reakce na článek Uwe Ladwiga "O rovnoprávnosti a o měření stejnou mírou, neboli růže pro každou ženu"
Potěšující a zároveň zneklidňující je přečíst si, že nejen v České republice stále rovnoprávnost mužů a žen nedorazila na všechny úrovně společnosti. Že každodenní jednání s nimi hlavně v pracovním procesu je ale bohužel ještě stejně dost často v rozporu s právními ideály i v Německu. Nejčastějším důvodem diskriminace v Česku je těhotenství a mateřství a potom jsou nejčastěji diskriminací postiženi lidé nad 45 - 50 let. Přidávám se k té obavě, že bez společného nátlaku a opravdu citelného pokutování diskriminace se rovnoprávnost žen v každodenním životě nedá uskutečnit. |
|
Dokládá to mimo jiné i situace ve většině českých politických stran. Nejde o "slaďování" rodinného a profesního života, ale o rovnoprávnost. Ti, kdo bojují za rovné zastoupení žen a mužů v politice, sice už nejsou v našich končinách nabodáváni na kůl, ani nejsou stínáni... ale... ale že by měli lehkou pozici a byli přijímáni jako legitimní představitelé progresivního proudu ve společnosti, to se také říct nedá. Ti, kdo bojují za rovné odměňování žen a mužů, za stejná sociální práva obou pohlaví, jsou peskováni a posmíváni. Z úst představitelů napříč politickým spektrem se stále a znovu dozvídáme, jak matka příroda ženy předurčila k domácím pracím a co nejdelšímu pobytu s dětmi doma. Žádná hlubší diskuze, žádné velké přemýšlení. Kdyby podobný ne-vývoj, jaký je dnes vidět mezi většinou českých politiků, zavládl na konci 19. století v Evropě nebo za dob Masaryka, ještě dnes bychom my ženy v době voleb stály u plotny a čekaly na muže, až se laskavě vrátí od volebních uren k obědu... Otázka tedy zní: Kdy se i v České republice bude moci vážně mluvit o úplném zrovnoprávnění a všechny ženy, které po něm volají, přestanou být osočovány z militantního feminismu? Když už to dokázal Afroameričan a demokrat Obama jako prezident USA, není načase říci to samé i v Praze? Ráda bych se toho dočkala... Kdo to řekne? |
