Světová sociální fóra pokaždé přitahují pestrou směsici progresivních aktivistů, vědců a sociálních hnutí z celého světa: socialisty, sociální demokraty, zelené, komunisty, anarchisty, kritiky konzumerismu, zastánce alternativních pojetí společnosti, politiky a ekonomiky atd. Názory od radikální levice až po střed se sice různí, ale, jak uvádí Charta principů fóra, shodnou se v jednom: „stojí v opozici vůči neoliberalismu a vůči dominanci světa kapitálu a jakékoli formě imperialismu“. Proti proslulému heslu Margaret Thatcherové, že vůči neoliberalismu „neexistují alternativy“, sociální fóra staví motto „jiný svět je možný“ a usilují o sociálně spravedlivější společnost.

Skutečnost, že neoliberální systém stojí proti nižším a středním vrstvám společnosti, se v současné globální hospodářské krizi stává zjevnou stále více lidem. Neoliberalismus narazil, společnost se polarizuje a lidé hledají alternativy. Chápou, že ti, kteří způsobili světovou hospodářskou krizi, jim nemají z Davosu co říct. Po alternativách narůstá poptávka napříč téměř celým politickým spektrem a tomu odpovídá také podstatně zvýšený zájem o sociální fóra. Lokální, národní, kontinentální a světová sociální fóra se stávají příležitostí občanské společnosti pro vyjádření kritiky v diskusích, pro veřejné demonstrace a pro utváření vědomí společných problémů současné krize a jejich řešení.

Účastníci svoji pozornost soustřeďují na spravedlivé a mírové globální uspořádání a na respekt k různým odlišným kulturám, včetně uznání genderových, etnických, kulturních, generačních a dalších specifik, ať už prostřednictvím prosazování lidských práv nebo dalších způsobů řešení. Zároveň probírají předpoklady takovéhoto uspořádání, předně kritiku vlivu multinacionálních korporací v oblasti ekonomiky, politiky a životního prostředí.

Indiáni a prezidenti

Po předchozích Světových sociálních fórech v Indii (Mumbaj) a Africe (Nairobi) se letošní fórum vrátilo do Brazílie, kde se v Porto Alegre konalo v roce 2001 poprvé. Z více než 100 tisíc účastníků přijelo do amazonského Belému přibližně 55 tisíc z brazilského státu Pará, v němž Belém leží, a více než 25 tisíc z dalších brazilských států. Již těchto údajů je patrné, že pořádání Světových sociálních fór v různých částech světa pozitivně stimuluje nejen globální, ale také místní občanskou společnost a sociální hnutí.

Letošního fóra se zúčastnilo rovněž 1300 zástupců domorodých indiánských kmenů z Amazonie, kteří už jen svými čelenkami a tetováním budili nemalou pozornost. Především však světem džungle, z něhož přísli. Při diskusích s indiány však tyto odlišnosti nemusejí bránit porozumění. Jak říká Levi-Strauss ve svých Smutných tropech, při zachování vzájemného respektu v kontaktu s místními lidmi a přírodou „prales přestává být pozemským chaosem, připadá nám jako nějaký nový planetární svět, který teď vystřídal svět náš a je stejně bohatý jako on.“ Debaty s amazonskými indiány umožnily mnoha účastníkům fóra více pochopit také argumenty různých ekologických organizací, jež bojují proti kácení tropického deštného pralesa, i slova zástupců bezzemků a chudých z favelas.

Podobně jako v předchozích letech přijeli fórum podpořit progresivní politici z regionu, kde se fórum konalo. V každém makroregionu mohou tuto roli hrát samozřejmě trochu jiné politické síly. Zatímco v Evropské unii by se jednalo převážně o aktivity sociálních demokratů, zelených a sjednocené levice, v současné době jde v Latinské Americe zejména o politiku více nalevo na pomezí demokratického socialismu a sociální demokracie, samozřejmě také s určitou environmentální orientací. Na letošní sociální fórum proto přijeli výrazní prezidenti: Lula da Silva z Brazílie, Hugo Chávez z Venezuely, Evo Morales z Bolívie, Fernando Lugo z Paraguaye a Rafael Correa z Ekvádoru.

Zatímco menší ze dvou setkání s prezidenty měl více diskusní charakter, na to větší přišly tisíce lidí. Přestože zmínění politici mají také nejeden nedostatek, jejich začínající komunikace a spolupráce s účastníky fóra přinesla velmi pozitivní ohlasy. Zvláště když Hugo Chávez uvedl svůj dovětek k mottu sociálních fór: „jiný svět je nejen možný, ale i nutný.“ Nadšení, s nímž účastníci fóra vítali především Lulu a Cháveze, nemá u nás, v „sucharské“ střední Evropě obdoby. Kombinace tanečně rozvlněných účastníků v rytmu samby se skandováním jako při fotbale to byla opravdu jedinečná. Setkání s prezidenty však bylo výjimečnou událostí, která na fóru neměla patřičná návazná politická jednání.

Od Woodstocku k politice spravedlivé společnosti

Pojetí sociálních fór jako „otevřeného prostoru setkávání“, která však sama o sobě ještě netvoří „hnutí“ či nemá alespoň nějaké základní představy o spravedlivém „politickém uspořádání“, je příkladnou koncepcí počátečního propojování skupin a hnutí občanské společnosti v podmínkách nepříliš nedramatického vývoje západních společností posledního desetiletí. Je však otázkou, do jaké míry je toto pojetí vhodné pro situaci planetárního ničení životního prostředí, hladomorů a rozsáhlé chudoby. Kromě toho teď stojí sociální fóra tváří v tvář negativním sociálním a politickým důsledkům globální ekonomické krize.

Po minulém Světovém sociálním fóru se americký sociální vědec Emmanuel Wallerstein s nadějí předčasně vyjádřil, že tyto otázky by už nemusely být sporem, neboť každý z účastníků fóra má možnost se politicky profilovat. Nicméně otázky přetrvaly, neboť volání po silnější politické spolupráce se stává předmětem debat o vlastní roli sociálních fór. Filipínský profesor sociálních věd Walden Bello v této souvislosti dokonce klade otázku, zda Světová sociální fóra již nenaplnila svoji roli propojením různých skupin jedinců, organizací a sociálních hnutí a zda by nyní neměl hrát hlavní roli někdo jiný, konkrétně politická fóra, jež by byla schopna přispět k řešení současných problémů také konkrétními politickými kroky. Není však nutné hovořit o ústupu sociálních fór. Spíše lze říci, že výsledky diskusí v občanské společnosti by se měly plodně promítnout do té části občanské společnosti, jež se utváří jako politická společnost neboli politická veřejnost. Občanská společnost bez politické veřejnosti a naopak vždy kulhají na jednu nohu. Známe to z České republiky: někteří čeští politici z Hradu by nejraději občanskou společnost od politiky odstřihli, i když ona sama naštěstí zatím měla téměř vždy dostatek síly, aby tomu zabránila.

Sociální fóra od lokální roviny až po rovinu globální určitě velkou měrou přispívají k řešení mnoha neduhů pomocí nejrůznějších jedinců, skupin a hnutí, nicméně není zatím příliš pravděpodobné, že budou lidem v nadcházející situaci sociálních dopadů hospodářské krize schopna poskytnout dostatečnou sociální a politickou oporu a organizační provázání, která by bylo možné uplatnit v praxi. Na to jsou příliš desintegrovaná.

Studentské hnutí a revolta v roce 1968 v Paříži, Berlíně, Berkeley a na dalších místech byly jistě cenným, byť poněkud jednostranným příspěvkem ke snahám o sociální a politickou spravedlnost. Roli sociálních fór je nutno vidět v podobném světle. Sociální fóra utvářejí síť jedinců a organizací, jež velmi pravděpodobně v okamžiku negativních sociálních důsledků světového hospodářské krize v následujícím období připraví podmínky pro globální vlnu protestů a demonstrací. Je však třeba vidět, že události roku 1968 byly aktem neadekvátním, jak to dosvědčila politická prohra, jež poté přišla v podobě několika desetiletí neoliberalismu. Pokud mají sociální fóra vyústit v něco více jen než vynikající osobní zkušenost a kolektivní zážitek karnevalu, které se poté budou v univerzitních seminářích předávat dalším generacím jako vzpomínkové předměty na oslavu, je zapotřebí náležitě rozvinout komunikaci sociálních fór s politickou sférou. Sebelepší Woodstock nemůže nahradit propojení občanské společnosti s politickou veřejností.

Tradiční nemoc levice: roztříštěnost

Neoliberální politici a aktéři velkých korporací samozřejmě vítají roztříštěné politické postoje současného sociálního fóra. Mohli by si snad přát ideálnější oponenty než spořádané občany, kteří si stranou všeho politického dění – a hlavně stranou Davosu – organizují pouhé happeningy, jež jim poskytnou dobrý pocit z vyjádření opozičního názoru?

Na sociálních fórech už mnohokrát zazněla kritika těch, kteří brání větší organizovanosti fór a jejich komunikaci s progresivními politiky a jejich organizacemi. Ostatně neoliberální a neokonzervativní think-tanky a politické strany by musely být zcela neschopné, aby si nechaly infiltraci svých aktivistů a agentů uniknout. Nezdá se sice, že by na svoji stranu získávali početné příznivce, je ale faktem, že politická stránka sociálních fór není téměř viditelná.

Pozitivním trendem je nesporně skutečnost, že si tyto skutečnosti uvědomují různí, často i význační účastnící fór, jejich zakladatelé i členové Mezinárodní rady Světového sociálního fóra, která poskytuje organizační zázemí pro pořádání akcí. Chico Whitaker či Lauren Langman již vyjádřili své názory, z nichž lze vyvodit nadějné závěry, avšak jejich proměny a uplatnění na dalších sociálních fórech budou pochopitelně záležet na vlastních účastnících fór, tj. na mnoha jednotlivcích, skupinách a hnutích, a na dalších jednotlivcích a skupinách, jež se k nim na mnoha místech planety v následujícím období teprve připojí.

Globální krize a negativní utopie

Jistá forma spolupráce s politickými organizacemi probíhá již nyní na rovině logistického zajištění sociálních fór. Na posledním světovém sociálním fóru v Amazonii poskytl brazilský stát Pará a brazilský prezident Lula zázemí na dvou veřejných univerzitách UFRA a UFPA, bez jejichž podpory by se akce nemohla vůbec konat.

Autonomie občanské společnosti a sociálních hnutí, včetně sociálních fór, je nesporně nezbytná. Tu však nezaručí přehlížení organizační a začínající obsahová spolupráce s progresivními politiky. Adekvátnější je přiznání dosavadní kooperace a rozvinutí potřebné výslovné komunikace a spolupráce při vymezení hranic mezi oběma celky. Takovýto přístup by umožnil také vzájemné vymezení rolí, formulaci různých očekávání a možnosti potřebné vzájemné kritiky, která je v současné situaci téměř opomíjena.

Pokud aktéři sociálních fór budou chtít skutečně ovlivnit další sociální a politický vývoj, jak sami uvádějí, nezbude jim než tuto otázku řešit. V opačném případě může být výsledek podobný jako po roce 1968. A to pouze v lepší variantě. Poučení nacistickou katastrofou po dosažení předchozího dna ekonomického cyklu ve 30. letech minulého století nás všechny varuje, jak může skončit hospodářská krize, když jsou lidé v sociálním ohrožení a v důsledku své politické desorientace volí extrémní pravici. Pokud nemají lidé opakovat historické chyby, téma globální krize a následné dystopie v historické perspektivě by mělo být výchozím předmětem diskusí, jež by mohly být předpokladem pochopení potřeby politické koordinace v nadcházející situaci sociálních dopadů krize.

Jelikož se Světové sociální fórum koná jednou za dva roky a v letech mezi nimi je decentralizované, budou se v příštím roce pořádat různá fóra na mnoha místech planety, která společně vytvoří globální řetězec diskusí a demonstrací. Aktéři občanské společnosti v České republice by jistě neměli jen přihlížet a mohli by se stát organickou součástí globální občanské společnosti a jejích politických výstupů. Neoliberální politika a s ní spojené sociální a politické dopady ekonomické krize přitom patrně vyvolají na mnoha místech planety nemalý podnět k mobilizaci. Decentralizovaná demonstrace proti válce v Iráku přivedla před pár lety do ulic Říma, Londýna, New Yorku, Bangkoku, Káhiry a dalších měst přes 15 miliónů lidí. Kolik jich bude tentokrát? A hlavně: čeho bude tento odpor počátkem?

Autor je filosof a politolog. Působí v Centru globálních studií, společném pracovišti Filosofického ústavu Akademie věd a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na Světovém sociálním fóru v Belému spoluorganizoval sekce ve spolupráci se Social Watch, Friedrich Ebert Stiftung a Global Studies Association.