Zajímavé na tom textu ve Spiegelu Online bylo, že základní informace pocházely z brožury "Akční jednoty pro bezpečí pacientů", v níž sedmnáct lékařů, ošetřovatelů a terapeutů informovalo o svých v Německu takzvaných "chybách na uměleckém díle". Ta brožurka uvádí informaci, že k chybnému jednání lékařů dochází ve 2 až 4 procentech případů. To znamená, že 340 000 -- 680 000 pacientům ročně se v Německu nedostane odpovídající péče. A 17 000 z nich v důsledku chyb lékařů zemře.

Bylo by ale omylem, kdybyste se domnívali, že tato horrorová čísla jsou pravým důvodem mých řádků. Ne, já si nemyslím, že jsou lékaři neomylní a že by dokázali pracovat bez chyb. Ale kdyby chtěli a opravdu se snažili o to, aby ke každé chybě došlo jen jednou, museli by se snažit pochopit, kým oni vlastně jsou -- jsou to něco jako výborně vyučení řemeslníci.

Pak by se už nemluvilo o "chybách na uměleckém díle", ani o chybách při práci, způsobených neznalostí či nepozorností, lajdáctvím a například taky neodpovědností.

Z takového hlediska by bylo taky jasné, co by se mělo dělat. Mělo by se o možných a skutečných chybách mluvit a pracovat například se seznamem jednoduchých otázek, jak to dělá prý marburský chirurg Matthias Rothmund, který má v operačním sále listinu, na níž jsou uvedeny tyto otázky : "Operujeme správného pacienta ?" "Jakou operaci máme provést ?" "Jsou připravené rentgenové snímky opravdu snímky tohoto pacienta ?" "Jsou pro tohoto pacienta připraveny správné implantáty ?"

Myslím si, že Rothmund ani nechce být umělcem, alespoň ne na operačním sále. A právě proto bych se raději nechal operovat od něho. I on jistě občas udělá nějakou chybu, ale asi méně často než jeho jiní kolegové v nemocnicích, kde se o chybách lékařů nemluví a kde se výše uvedené otázky nekladou.

Aby bylo zdravotnictví dobré a úspěšné, potřebuje nejen odpovědně jednající pacienty, lékaře, ošetřovatela a terapeuty, ale i takové systémy, které možná někde vypadají trochu směšně, dokáží ale zachovat životy.

Nebo myslíte, že by něco takového bylo nepřiměřené ?