24. 2. 2008
ŠvejnarománieLetošní volby prezidenta republiky byly provázeny řadou podivných úkazů. Nemám na mysli všechny ty podpásové údery, vulgarity, zrady, přeběhlictví, osočování vydírání, všechna ta podezření z korupce, žaloby a soudní dohry. To je standardní rys české politiky, na který si postupně zvykáme a který je nám podáván jako zvláštní forma daně, kterou je nutno v Česku platit jak za skutečnou svobodu, tak třeba i jen za její zdání. |
Mám na mysli něco trochu jiného. Poměrně krátce před volbami se prakticky odnikud vynořila kandidatura Jana Švejnara. Návrh nejmenší z vládních stran okamžitě a zcela bez výhrad převzala nejsilnější opoziční strana. Během pár týdnů nový kandidát získal výraznou podporu veřejnosti.To vše v zemi, kde o řadě zásadních a dlouhodobých občanských aktivit nemá veřejnost ani tu nejmenší šanci z médií se cokoliv dozvědět. Kampaň probíhala způsobem, na který jsme zvyklí od profesionálů reklamy. Přívržencům Jana Švejnara během celé doby nikdo nepoložil jednoduchou otázku: „Mohl byste vyjmenovat alespoň tři priority Švejnarova programu?“ „Mohl byste říci, v čem se Švejnar ve svém programu nejvíce odlišuje od Václava Klause?“ Nelze lidem zazlívat, že by je podobné otázky přivedly do úzkých. Samotný Jan Švejnar ve svých vystoupeních a rozhovorech nenaznačil nic, co by směřovalo za clonu všeobecných frází a notoricky známých banalit. V tom má Václav Klaus pravdu. Příznačným se stal moment, kdy lidé ze Švejnarova volebního týmu odmítli zprostředkovat jeho odpovědi na otázky obsažené v otevřeném dopise Petra Schnura. Otázek bylo pět a dovolím si je volně parafrázovat:
Jan Švejnar neměl na tyto otázky čas odpovědět. Nic výmluvnějšího sdělit nemohl. K čemu ovšem měla Švejnarova kandidatura dopomoci, pokud ne k vyjasnění těchto klíčových problémů naší dnešní situace? Lze se domnívat, že její pravý účel se nacházel někde zcela jinde. Spočíval v otestování možností nového přeskupení na české politické scéně. Vlastně spíše jen staronového, uvážíme-li, že Strana zelených se již stihla plně vyprofilovat jako nástupce Unie svobody. Švejnarem se testovalo jednak to, zda je možno obnovit mosty mezi ČSSD, lidovci a zelenými. Dále se jím ověřovalo, jak daleko směrem doprava je ochotna zajít sociální demokracie ve snaze oba (staro)nové partnery si získat a udržet. Motivace zúčastněných stran jsou zřejmé. ČSSD vidí prudký vzestup svých preferencí a ohlíží se po koaličních partnerech. Zelení se mohou domnívat, že ve spojení s relativně liberální ČSSD budou mít více prostoru, než kolik jim ho zbývá pod těžkým monolitem ODS. Lidovci, jak mají ve zvyku, těkají ze strany na stranu. Sice beze slova, ale o to výmluvněji přitom pohlížejí na svoji nataženou dlaň. Celá operace ztroskotala na dvou okolnostech. Jednak bylo nutno do počtu počítat s komunisty. Neexistovala však ochota ustoupit z požadavků, které byly přijatelné pro Paroubka, nikoliv však pro Filipa. Druhým problémem se stali lidovci, kteří byli už zase jednou v dějinách přeplaceni. Církevní restituce ani návrat Čunka do vlády pochopitelně s volbou prezidenta nijak nesouvisely. Pouze ji rozhodly. Je příznačné, že i když postoj lidovců se podepsal na znovuzvolení Klause v mnohem větší míře než chování komunistů, veškerou vinu předseda Paroubek vyčetl komunistům. O lidovcích se prakticky nezmínil. Tímto směrem si dveře zavírat nemůže. Ve zvláštní situaci je nyní sociální demokracie. Pokud by akce Švejnar vyšla, musel by dříve nebo později na Schnurovy otázky odpovědět Paroubek. Osobně bych se nedivil, pokud by souhlas s radarem, s dalším postupem deformy zdravotnictví a školství, s demontáží sociálního státu a třeba i souhlas s nezávislostí Kosova a postupem USA bez mandátu OSN odůvodnil nutností kompromisů se zelenými a s lidovci. Tento argument by byl podepřen obvyklým poukazem na nutnost dále modernizovat politiku strany. Pod modernizaci se dá schovat cokoliv. První kolo Švejnarománie máme tedy za sebou. Bezprostředně z toho plyne, že instalace radaru, pokračování v asociálních reformách, demontáž sociálního státu, nezávislost Kosova atd. budou ošetřeny v režii ODS. Lidovci, komunisté a tři přeběhlíci pomohli sociálním demokratům tentokrát si ještě neušpinit ruce. Lidový dům však zdaleka není za vodou. Na chamtivost lidovců, zabejčenost komunistů a „svědomí“ svých přeběhlíků se nemůže spoléhat donekonečna. A Jan Švejnar s kolektivem to rozhodně nevzdal. Pouze si šel do banky vybrat svůj time. |