Není známo, co přesně se Václavu Klausovi honilo hlavou bezprostředně po vítězném třetím kole druhé prezidentské volby, ale z rozjařených obličejů jeho věrných i z triumfálního výrazu vítěze samotného, se zračilo nefalšované sebeuspokojení. Tentýž duch samolibé blazeovanosti zaznívá i z bezprostřední povolební reakce úřadujícího předsedy ODS, který si pochvaloval, že "Klause zvolila přirozená koalice bez korupce (!) a bez asistence komunistů", stejně jako z přesvědčení staronového prezidenta, že za své zvolení vděčí "velmi silné občanské podpoře", a nikoliv zradě několika přeběhlíků z řad opozičních poslanců, a že v letošní prezidentské volbě šlo o osudový zápas "systému založeného na důsledné svobodě" proti "diktátu vyvolených". Netřeba zdůrazňovat, že princip důsledné svobody, na jehož suverénního nositele vítěz prezidentských voleb sám sebe pasoval, v jeho osobě opětovně (a jak také jinak?) zvítězil na celé čáře.

Podobně laděné jsou i reakce některých politických komentátorů, kteří za těžkými porodními křečemi letošních prezidentských voleb spatřují neférový konflikt účelově vzkříšené "havlovské koalice pravdy a lásky" a přirozeně ustavené platformy obránců "hodnot celého našeho polistopadového vývoje". Z takové tendenční interpretace jim pak automaticky jako suverénní vítěz prezidentského klání vychází stávající pravicový establishment, zatímco jeho protivníci jsou s despektem nálepkováni jako na hlavu poražení pohrobci komunistické totality, kteří se nesou na módní vlně ctižádostivého enviromentalismu a licoměrného humanrightismu.

Například Bohumil Pečínka na stránkách hlásné trouby konzervativní pravice, "společenského měsíčníku" 51 PRO, v jehož redakční radě mimo jiné zasedají i prezidentův tajemník Ladislav Jakl a premiérův poradce Marek Dalík, vítězoslavně konstatuje, že "poprvé v historii komunistická i nekomunistická levice totálně vyklidily scénu". Ještě že hned v další větě autor přiznává, že příčinou tohoto bezprecedentního ústupu ze scény byla "neochota riskovat v situaci, kdy čistě matematické vyhlídky nejsou pro jejich představitele dvakrát příznivé". Tím nepřímo prozradil skutečné pozadí opojné euforie, která zavládla v táboře Klausových příznivců bezprostředně po vyhlášení jeho opětovného zvolení, jakož i následných bouřlivých oslav, které ještě téhož večera propukly v oslavencově oblíbené restauraci Kogo. Ty byly totiž jen vedlejším produktem tušení, že takového, byť upachtěného, ale přece jen triumfu se jim hned tak asi nedostane.

Za situace sílícího rozčarování české veřejnosti ze sociálně bezohledných pravicových reforem, které se odráží v přesunu těžiště volebních preferencí ve prospěch parlamentní levice, jakož i neklamných symptomů blížící se globální ekonomické recese, je totiž nanejvýš nepravděpodobné, že by měl v příštích prezidentských volbách kandidát pravice sebemenší šanci na úspěch, a to ani kdyby snahy o prosazení přímé prezidentské volby nebyly korunovány úspěchem. Dolní a možná i horní sněmovna bude totiž do té doby disponovat dostatečnou parlamentní většinou, aby s přehledem prosadila autentického kandidáta levice. Co se týče kandidatury Jana Švejnara či jiného podobného exponenta umírněné pravice, ta v příštích prezidentských volbách s největší pravděpodobností vůbec nebude na pořadu dne.

A co hrdina přítomného okamžiku Václav Klaus? Toho v jeho druhém funkčním období nejspíš čekají nezáviděníhodné chvilky, až bude přihlížet masovému odlivu voličské základny od jeho duchovního dítka ODS, znárodňování ztrátových bankovních domů a dalším podobným korekcím "volné ruky trhu" ze strany "paternalistického státu" v jeho milované Británii, kolébce theatcherovského neokonzervativismu, lavinovitě se šířícímu poklesu hrubého národního produktu, postupně pronikajícímu i do těch nejodlehlejších enkláv globálního kapitalismu, jakož i celkovému krachu neoliberálního projektu, z něhož v situaci hrozivého propadu životní úrovně, masové nezaměstnanosti a ostrých sociálních konfliktů nejspíš nezbude než hořká vzpomínka.

Pak se od svého gurua možná odvrátí i nejvěrnější z věrných, a zatímco se kohorty jeho řadových příznivců potichu začnou vytrácet ze scény, jejich zdiskreditovaná dogmata nenávratně zmizí v propadlišti dějin. Tehdy ale už český prezident dávno nebude oním obratným manipulátorem, který bombarduje svět "nepopulárními pravdami" a zároveň se potutelně vemlouvá do přízně svých zápecnických a opatrnických spoluobčanů, ale nanejvýš tak trapným reliktem dávno zašlých časů, který bude pro smích doma i v zahraničí.

Když tedy dnes Václav Klaus vyhrožuje, že "kdyby prezidentská volba v roce 2013 skončila vítězstvím tohoto směru politického myšlení (tj. pokračovatelů Občanského fóra, iniciátorů takzvané televizní krize a signatářů výzvy "Děkujeme odejděte"), tak já do toho nějakou formou vstoupím", nepřipomíná už ani tak starořeckého vojevůdce Pyrrha, ale spíše mytického krále Midase, který si rovněž o sobě myslel, že je "nesmírně chytrý, že všemu rozumí a o všem dovede nejlépe rozhodnout jen on sám", a "poněvadž byl králem a měl moc, nikdo mu jeho domýšlivost nevyvracel". Jak známo, bájný král Midas byl za svou bláhovost potrestán párem oslích uší. Podobnou "ozdobu hlavy" nosil i jeho domácí pohádkový protějšek, král Lávra. To byl však starý dobrý král, jehož vážnost se vyzrazením jeho tajemství ještě posílila. Když se naproti tomu Midas doslechl, že jeho pohana vešla ve známost, odsoudil holiče, jenž vyzradil jeho handicap, k smrti, vypil býčí krev a žalostně sešel ze světa. Jiná verze téže pověsti praví, že když Midas pocítil lítost nad svou dřívější pýchou, dal odsouzenému holiči milost a za odměnu byl svého prokletí zbaven. Tímto šťastným koncem bychom ale opustili pevnou půdu mytologie a opětovně sklouzli do přívětivého světa pohádkové fantazie. A jak všichni dobře víme, skutečný svět není žádná pohádka.

Že se tato pochmurná vize nikdy nenaplní? Počkejme si.