Zkusme si to telegraficky rekapitulovat na dvou generacích, té prvé, která se narodila okolo roce 1918, a na generaci jejich potomků (narozených okolo roku 1948), kteří nyní odcházejí do důchodu. Ano, je to úhel pohledu sice parciální, ale přesto úhel pohledu.

Ostatně ty čtyři „osmičky“ a jedna „devítka“, jsou pro Československo (také již bývalé) zlomové. 25. únor 1948 je jen jedním článkem řetězu, ale článkem, který by neměl být z dnešního náhledu posuzován bez vztahu k ostatním „článkům řetězu“. Protože taháme za kratší konec. Celého řetězu.

Roku 1918 vzniklo Československo. Řekněme (Schwarzenbergovi navzdory?), že vzniknout muselo, tehdy na nějaký předobraz „částečné“ EU na troskách Rakouska-Uherska po první světové válce nebyla vůle a nedoufalo se, že by to něco mohlo přinést. Demokratický stát v rámci tehdejší kontinentální Evropy, s realitou, kterou čerství dnešní penzisté mohli vidět také i optikou her a filmů V & W a na kterou měli zprostředkovaný náhled ze vzpomínek svých rodičů. Ti však vzpomínali neradi. Z řady důvodů, prožili světovou hospodářskou krizi i Mnichov, intriky a šaškárny více než 40 politických stran. Politickou konformitu po Mnichovu a heydrichiádu. Útrapy Totaleinsatzu. Příchod Rudé armády a také její odchod.

Únor 1948 a pozdější procesy, ale také lístkový režim a ukazování (školákům povinně) ztuchlých a plesnivých potravin zabavených komusi, někoho z nich znali, za války říkal, rád bych pomohl, ale sám také nic nemám. Někteří z těchto kulaků pak šli „do lochu“. A pár z nich po návratu začalo i zakládat družstva, komunisty sice neměli nějak v lásce, ale předválečná krize a válečné útrapy je dovedly k tomu, že „jíst se musí“. A pro emigraci neměli chuť a ani potřebné kontakty. Poslouchání rozsudků v politických procesech nebylo něčím snadným, nicméně řada lidí, kteří neměli „stranictví“ nijak v lásce ale za sebou měli Totaleinsatz a heydrichiádu to brala jako „jejich hry“, které snad časem ustanou. Chrčící a rušená Svobodná Evropa se poslouchala, ale po pár letech začal převládat pocit, že Západ situaci tady řešit nebude. Prostě Jalta je Jalta. A Československo nezaniklo jako v roce 1938.

A nějak se začalo zjišťovat, že se sice staví řada nesmyslů (třeba železárny tam, kde nebyla ruda), ale životní úroveň začíná přece jen nějak růst, a sama obnova republiky po 2. světové válce trvala znatelně kratší dobu než v tzv. prvé republice po 1. světové válce. Někteří se dostali na „montáže“, a najednou si začali uvědomovat, že ani na Západě „věci“ nejdou tak rychle, že tu a tam jsou i tam stopy po válce a zdaleka každý tam v mercedesu nejezdí.*) A pokud si někdo postaví domek, tak má dluh prakticky do konce života, a pokud přijde o práci, tak má prostě smůlu. Našli se tací, kteří to porovnávali s tím, že soused, živnostníček dal svou živnost k dispozici národnímu výboru a zůstal v ní jako státní zaměstnanec a prostý holič či zámečník najednou staví svůj domek, na který za prvé republiky prakticky nemohl pomýšlet.

Přicházejí šedesátá léta a na vysoké školy se dostávají i děti těch, kteří měli škraloup. Mj. začíná studovat i Václav Havel. Za cca 20 let se už ví, komu věřit a před kým si dát pozor.

Přichází rok 1968, přichází i Pražské jaro a přicházejí i sovětské tanky, ale ty již zůstávají. Po čase ti starší přestávají věřit, že se něco někdy změní, prostě Jalta je Jalta. Generace rodičů dnešních čerstvých penzistů sice tak nějak vnímá Chartu 77, ale podstatněji vnímá, i když navenek si to nechce připustit, že důchodový věk se zkrátil na 60 let. A, na rozdíl od jejich rodičů, se oni penze většinou dožijí. Doufají, mají za sebou totiž často Totaleinsatz a heydrichiádu a také i padesátá léta.

Ti, kteří se narodili (zhruba tak) v roce 1918 stačili zažít ponížení z roku 1938, prozření z roku 1948 a zklamání z roku 1968, rok 1989 již prožívají jako důchodci, nezřídka stižení neduhy věku. Mají prostě za sebou Protektorát („Protentokrát“) a heydrichiádu, padesátá léta a bratrskou pomoc z roku 1968. A Československo, do kterého se narodili, které už jednou pohltila hnědá totalita, v této posametové demokracii nějak zaniklo a s jeho obnovením se nepočítá. A ti z nich, kteří ještě dojdou po svých na abiturientský sraz, poznávají, že:

• vtipy z protektorátu napasovávané na poúnorový vývoj a pak na normalizaci se po sametové náhle vytratili
• je těžko někomu věřit
• je ani neudiví to, někteří z těch, kteří rychle odhodili legitimaci státostrany, náhle restituovali
• a skoro jako logické berou, že jejich děti budou odcházet do penze v 65, snad se toho dožijou

A generace jejich dětí, která by měla odcházet do důchodu okolo roku 2009 (20 let po „sametové“) odchází skutečně později a většinou v obtížnější situaci (terminologicky se tomu říká nižší náhradový poměr).

A mezi těmi, kteří „to stranictví“ nikdy tzv. nemuseli, vyvstávají otázky, byť zkratkovité:

• byl rok 1948 také pokusem uštědřit lekci těm, kteří vědomě či nevědomky „zpunktovali“ rok 1938?
• byl rok 1968 vážným pokusem o socialismus s lidskou tváří nebo spíše neumělým pokusem o zvrat vůči roku 1948?
• byl rok 1989 pokusem o nahrazení totality demokracií, nebo pro někoho i revanšem za rok 1948?
• není už Jalta (zaplať Pánbůh!), ale je tu Afghánistán, Irák, Kosovo (ďas aby to spral!)

Apropó, v kolika vlastně půjdou do důchodu ti, kteří se v roce 1989 narodili? Přízemní otázka? Pokud žijeme v té nejlepší možné době...

*) Pozn. JČ: Spíš jsem byl svědkem neobyčejného šoku a příjemného překvapení nad luxusem a konzumerismem Západu. (Jeden komunistický funkcionář při cestě na Západ v podnikové delegaci se v západním Berlíně opíjel a bědoval: "O hodně jsme naše lidi připravili...!") Detaily, tj. potíže života na Západě byly podle mé zkušenosti pro většinu Čechoslováků dlouho neviditelné. Myslím, že pan Černík zde extrapoluje do minulosti vystřízlivění z dneška, kdy například čeští studenti v Glasgow objevují mezi místními lidmi v některých čtvrtích chudobu tak intenzivní, jakou v ČR nikdy nezažili...

Dovysvětlení autora: Připomínám, že nejde o extrapolaci ze současna do minulosti. Ale fragmenty ze vzpomínek z generace mých rodičů, třeba prostých dělníků, kterým se tzv. poštěstilo, vyjet na montáže, tak cca v šedesátých letech, kdy Evropou projeli v kamionech do cílových zemí, třeba afrických, přes dejme tomu jižní Francii, nebo jižní Itálii. Odjížděli ještě „nabuzení ze školení“, kterého se jim dostalo od „zet-ú-ťáků“(nezřídka bývalí politruci z armády) a vraceli se jako málem obhájci poměrů v tehdejší (už) ČSSR. Cestou si měli možnost povšimnout i té „evropské bídy“, o té africké ani nemluvě. Z úspor, převedených na bony si sice dovybavili domek, ale někteří si navíc dovezli i nějakou exotickou chorobu.

Vlastní zkušenost Vladislava Černíka s Mnichovem osmdesátých let byla zcela v souladu s pozn. Jana Čulíka, tj. čistota, luxus a „přebohatý“ výběr zboží. Byla ovšem také konfrontována s neblahou zkušeností z Totaleinsatzu u předchozí generace. A také tehdy čerstvou zkušeností jeho vrstevníků, kteří navštívili jiné evropské metropole, kde čistota byla nevalná a nabídka zboží nepoměrně slabší. Avšak i bývalé západní Německo konce 90-tých let už dostávalo onen znatelný náznak „šedi“ z hospodářské stagnace a dopadů tzv. reforem.

Pozn. ŠOK: Dovolte mladíkovi doplnit zkušenosti starců.... Před rokem 1989 jsem procestoval skoro celou Evropu. Ano, spotřební luxus byl při první návštěvě omračující. Asi jako návštěva Tuzexu. Pro Pražáka ze středních vrstev nic výjimečného. Ovšem byl jsem konfrontován i s realitou mnichovského hlavního nádraží ve dvě hodiny v noci - ne nepodobného Hlavnímu nádraží v Praze dnes. Bezdomovci, prodavači drog, přilehlá jugoslávská čtvrť vexláků a obchodníků s pašovanou elektronikou a zbytky z McDonalda. Neviditelná bída. K ránu zmizela. Vyhnali ji policisté v hnusně zelených uniformách s černým, vzteklým a kousajícím vlčákem. Pak realita skromného bytu na předměstí u letištního technika Lufthansy, bývalého "kopečkáře", emigranta z padesátých let. Nebyl doma nikde, i když za režii létal po celém světě. Neonacismus bavorské poslankyně FDP, u které jsem také bydlel. Nafoukanost a pohrdání "tou špínou z Východu" u švýcarského majitele penziónu. Střecha mu přitom padala na hlavu... Bezvýchodnost života polské hajzlbáby na frankfurtském veletrhu. Bylo jí třicet, byla hezká a vystudovala pedagogickou fakultu. Snila ten propagandistický sen časopisu Burda o lepším světě. Bála se, že přijde o místo uklízečky záchodů. Život řeckého přístavního nosiče v athénském Pireu, který dokázal ušetřit peníze pro jinak nezaměstnanou rodinu z měsíčního platu, který jsem měl já jako kapesné na týden... Poprvé jsem v Athénách vedle muzea, Akropole a chrámu bohyně Níké viděl spát lidi uprostřed města v papírové krabici od luxusního televizoru. Značky Grundig. V kufru v hotelu jsem měl vynikající radiobudík téže značky... Nejvíce mi vadil ten všudepřítomný strach - o práci. O zbytečnost pro lhostejnou společnost.

Všude je chleba o dvou kůrkách. Vždy jsem se vrátil, i když jsem nemusel a měl bych tam býval velmi slušnou existenci. Zdaleka každý tam ale v mercedesu nejezdil. Nedokázal bych tam žít.