Evidentní pravdy není třeba dokazovat. Seznamuje nás s nimi vlastní život a vlastní kůže. Měl jsem již od dětství obzvláštní štěstí. Můj dávný přítel mě při naší nejmilejší klukovské hře házení po sobě kamením, zasáhl přesně do hlavy. Nezabil mne, vyrazil mi jen několik zubů. Teprve až dnes jsem si však plně schopen uvědomit, že mě ten dobrý hoch nevědomky poprvé posílil. Do jaké míry -- nevím. Rána byla ale naštěstí patrně dostatečně důrazná, aby mě dala sílu přežít až dodnes. Kdoví, zda bych psal tyto řádky, nebýt jeho osudově přesně cílené rány. Možná ovšem, že s vyraženým okem to mohlo být s mým posílením výrazně lepší.

Ani pak mě štěstí neopouštělo. Sled posilování pokračoval. Osud mě nechtěl zabít, chtěl mně - téměř sveřepě - posilovat. Seslal na mně všechny dětské nemoci. Následovala zlomená ruka, noha, slepé střevo, kýla, další pestré nemoci. Díky této nepřetržité posilující "injektáži" jsem pravděpodobně přežil dětství, mládí a zřejmě se podaří přežít i střední věk. Dnes mohu být už úplně klidný. Ve středním, v pokročilejším a posléze ve ctihodném věku jsou obecně mé vyhlídky na další a další mocné posilování bezesporu ještě mnohem nadějnější. Protože, jak známo, ztráta vlasů, dokonalý výpadek chrupu, chřadnutí svalstva, tvrdnutí jater, měknutí kostí, úplný a definitivní odchod soudnosti, příchod tiků, ani stále intenzivnější a masové odumírání mozkových buněk, nezabíjí. Posilují.

A protože nás nezabíjí ani ztráta bližních, ani ztráta zaměstnání, ani ztráta střechy nad hlavou či snad propad Dou-Džounsova indexu na Njújorské burze, musí nás to proto posilovat. Ani trocha poezie nikoho nezabije. Všechny posiluje. Problém by mohl snad nastat jen až s trochu objemnější sbírkou. Lze si ale vůbec představit ještě názornější příklad platnosti inkriminovaného tvrzení, než případ, kdy někdo pěkně namele našemu obzvlášť sympatickému sousedovi. A tak, ač se to mnohým třeba nebude zdát, jsme takto všichni, od kolébky až do hrobu, intenzivně, téměř systematicky a naprosto bezplatně, a zatím bez zdanění, neustále posilováni.

Věc takto nad slunce jasnou, však -- jak už to bývá -- znepřehledňují některá nezodpovědná, excentrická a naštěstí -- jen nepočetná individua. Tito nezodpovědní podivíni se odvažují dokonce i nahlas tvrdit, že tato m o u d r o s t prý vůbec neplatí, a pokud snad ano, tak už vůbec ne obecně, ale pouze a jen svým způsobem, a to v případě jen několika málo neobyčejně vnitřně silných a tvůrčích jedinců, jakými byli Dostojevskij nebo Nietzsche. Prý jen v případě jedinců, kterým těžká nemoc, nezměrná bolest a celoživotní utrpení daly poznat o životě nekonečně více než zdravým lidem. Platí pro ty, co byli již mnohokrát blízek smrti, ale přesto ani na okamžik neztratili velkou, vášnivou vůli se uzdravit. Pro těch několik málo jedinců, kteří byli natolik silní, že svou nemoc a utrpení proměnili v neochvějnou, i když jen v iluzorní, autosugestivní víru v zázrak svého uzdravení.

Prý tak jen několik málo a zcela výjimečných jedinců, mělo a má sílu a odvahu, z propastných hlubin svého zoufalství a bolesti vykřiknout opovážlivou, smělou a vzdorovitou výzvu svému osudu a světu : "Co mne nezabije, to mne posílí !".