Myslím, že v jednu chvíli jsem dokonce začala vytáčet náhodná telefonní čísla a ptát se lidí, jestli nám náhodou nechtějí pronajmout byt. Nejde nám to moc dobře. Rozumně jsme si dohodli mezi sebou, jak si rozdělit práci při hledání bytu a i když Gaston nevstává rád brzo ráno, dal přednost tomu koupit noviny před nutností telefonovat lidem a ptát se jich španělsky, jestli mají byt k pronajmutí.

Takže v třináctipatrové budově, kde bydlíme v nejvyšším patře a odkud vidíme v naší nové čtvrti Recoleta, kde bydlí samí bohatí a slavní lidé, až do Uruguaye, sjíždí do přízemí a jakmile otevřou obchody, kupuje noviny. Člověk musí jednat nesmírně rychle: když nejste první, kdo se jde na ten byt podívat, nic nikdy nedostanete. Mé první telefonní dotazy v této věci byly pro mě docela složité, ale po asi půlmiliardě takových telefonátů jsem se už naučila, jak to dělat.

Už mám ty noviny napůl roztrhané na kusy, když přichází seshora Gaston. "Tak co, našlas něco?" usmívá se optimisticky, čte výraz na mé tváři a posuzuje situaci podle kusů novin, rozházených po místnosti. Ukazuju mu, na které byty bychom se měli jít podívat, a plánujeme si den, kam jít nejdřív a jak a kdy se vrátit domů. "Tady, kde jsou dobré byty", říkám, "ale samozřejmě je zase problém, že jsme cizinci". Oba si povzdechneme.

Nejde o to, že by Argentinci byli hrozní rasisté, problém je prostě to, že se snaží na cizincích co nejvíce vydělat. A kdo jim to může mít za zlé, že ano? Taky rádi vymýšlejí pro svou zemi zákony a vyrábějí si zákony na nejrůznější komická témata, jaká je napadnou. Takže existuje zákon, týkající se cizinců, kteří si chtějí v Buenos Aires pronajmout byt. V podstatě zní: "Není to možné. Ale, vy to opravdu chcete? Opravdu? No tak dobře, ale v tom případě budete muset hodně zaplatit. Pak možná můžete!"

Pokud jste Argentinec, potřebujete záruku od někoho, kdo vlastní svůj vlastní dům a je ochoten se za vás zaručit. Takže kdybyste si pronajali byt a například přestali platit činži, váš bytný může jít a požadovat tu činži od toho druhého domu, který se za vás zaručil. To vám má zabránit dělat takové věci jako neplatit činži. Ano, děje se to tady. Jakýmsi podivným způsobem to má zabránit tomu, aby nájemníci zneužívali svých bytných. V mnoha zemích, řekli byste, je to přesně obráceně, kdo potřebuje ochranu a kdo nemá koho zneužívat, avšak tady v Buenos Aires má každý právo na svůj vlastní zákon!

Aby to bylo opravdu zábavné a komplikované, a aby to uspokojilo velkou vášeň Argentinců, musíte dát dohromady hodně bumážek. Papíry! Jak to mají rádi! Jednou jsem se pokusila zajít do veřejné knihovny a na vzdálenost pěti metrů jsem byla zastavena čtyřikrát, u čtyřech různých přepážek, abych vyplnila čtyři různé iritující formuláře. Jen pro to, že jsem projevila touhu číst knihy!

Ale já mám velkou schopnost přizpůsobit se a už se chovám jako místní člověk: taky požaduju záruku. Budu ji mít! Vidím, jak je Gastonova tvář plná překvapení, když poslouchá mou novou taktiku při telefonování. Šťastně zavěšuji poté, co jsem souhlasila, že se odpoledne půjdeme podívat na jeden byt. "Jak to uděláme?" chce vědět. "Ale, něco si vymyslíme. Jsem si jistam že jakmile uvidí, jací jsme to sympatičtí lidé, buď na to úplně zapomenou, anebo nějaký papír získáme od univerzity. Nedělej si starosti."

Nejsem si jista, že jsem ho přesvědčila, anebo sebe, ale prostě chci už někde bydlet. Další den ježdění množstvím taxíků, abychom se včas dostali na druhou stranu města, kde se máme podívat na další byt. Jeden po druhém. Chodíme tropickým deštěm a žádáme taxikáře, aby zapnul klimatizaci, protože máme pocit, že se vaříme zaživa. Když jdeme kolem jednoho baru, dáváme si rychle kávu, protože máme pět minut času a chceme se probudit. To se pak mění v rychlé pivo, abychom se povzbudili. A běžíme o závod, snažíme se všude dojít včas a najít byt.

A zase, jako den předtím a den ještě předtím, navracíme se domů, shodíme boty a zapneme televizi. Divíme se na televizi a ne na sebe zároveň, abychom nemuseli poznat vlastní frustraci v tváři toho druhého. Jedno pozvednuté obočí stačí, aby ten druhý záporně zavrtěl hlavou, a tak to je. Hovoříme o tom, zda vůbec má cenu o tom mluvit anebo uvažovat o tom, co jsme za celý den viděli. Nezoufat. Zítra budou na stole, až se vzbudím, zase ležet ranní noviny. Aspoň takhle pořádně poznáme tohle město, smějeme se.

A tak následujícího dne zase telefonuju. Nejtrapnější je to, když si uprostřed rozhovoru uvědomíte, že jste s tou osobu už jednou mluvili a ten byt jste už viděli. Dokonce se nám podařilo setkat se s týmiž lidmi dvakrát. Měli byt, který nás docela zaujal, protože byl tak podivný, než jsme si uvědomili, že je podivný, protože neměl žádná okna.

Jak tak jdeme na další schůzku, Gaston zaváhá: "Aha, tady jsme už přece byli?" a jak odbočíme za roh, překvapí nás, že vidíme tytéž dámy jako předchozího dne, jak stojí na ulici. "Ano, tady jsme už byli"! vykřikne a zatáhne mě za auto. "Jsme zase u toho bytu bez oken!" a přesvědčí mě, abychom prostě šli pryč, tohle ho už nebaví. Rozhodnu se, že budu odvážná a jdu k těm dámám a vysvětlím chybu. Snaží se nás přesvědčit, abychom se na byt šli znovu podívat, ale vysvětlujeme, že opravdu nemáme zájem. "Víte, my prostě chceme světlo," říkáme.

Ale jak se blíží doba, kdy se máme vystěhovat z luxusního bytu v nejkrásnější čtvrti Buenos Aires Recoleta, shazujeme každý večer boty po návratu domů o něco zuřivěji. Další den další noviny a další telefony, zase jdeme na domluvené schůzky. Začali jsme navštěvovat i nezařízené byty: jsou daleko levnější a majitelé se míň bojí takový byt pronajmout cizincům, protože je v bytě míň věcí, které by si cizinci mohli odvézt do zahraničí.

A taky jsou ochotni se dohodnout ohledně toho, že nemáme záruku, protože jim nabízím, že jim předem zaplatíme za určitou dobu. Tohoto dne přicházíme do Palerma, do čtvrti, kde už jsme byli už předtím, protože tu bydlí kamarádi a je to blízko univerzity. Jsme nadšeni. Vyjedeme v "calle Arenales" do osmého patra a vstoupíme tam do hezkého, bílého, světlého malého bytu s obrovskou terasou. Ale je naprosto nezařízený a my nevíme, jak a kde sehnat veškerý nábytek. A taky po nás chtějí, abychom celou činži zaplatili předem.

Odcházíme a chodíme ulicemi a přemýšlíme. Oběma se nám ten byt líbí a víme, že finančně je to realizovatelné, protože jsme tuto alternativu předvídali a už jsme o tom předem hovořili s rodiči, kteří řekli, že nám, bude-li to nutné, vypomohou. "Obchody tu nejsou drahé," říkám. "Mohli bychom si koupit nábytek levně z druhé ruky.

Gaston je ztracen v myšlenkách, ale jak zajdeme za roh a vidím před sebou park, vezmu ho za ruku a zmáčknu ji. Chci tady bydlet.

"Zavolám jim," říkám, "a řeknu jim, aby ostatní lidi, kteří přišli se na ten byt podívat, poslali pryč, protože tento byt byl právě pronajat!" Jsme z toho všichni na větvi, já vytáhnu mobil a telefonuju. Ingrid je ráda, že to slyší, zdálo se jí, že se do toho bytu perfektně hodíme a chtěla by, abychom v něm bydleli.

V následujících dnech chodíme k bankomatům a snažíme se vypadat co nejnevinněji. Utíkáme pak domů s další hromadou peněz. Gastonovi vadi, že musíme takhle křečkovat peníze, po kouskách, a rozhodne se, že to zařídí jinak, prostřednictvím finančního transferu od Western Union. Pak tam sedíme s taškou plnou peněz a já odmítám s tou taškou chodit po ulici, a tak nájemní agentura pro nás přijede autem. Podepíšeme kontrakt.

Den před tím, než se vystěhováváme, jdeme rychle nakupovat první věci, zařizujeme, aby nám je dovezli do nového bytu druhý den ráno, v den, kdy se tam budeme stěhovat. Gaston čeká v našem novém bytě, než budou ty věci přivezeny. Já sedím v taxíku s taškami se všemi našimi věcmi. Pak sedíme v prázdném bytě, s dvěma matracemi a kanapem. Ale je náš.