Klady privatizace

Výhody privatizovaných firem vidí příznivci především v tom, že soukromě vedené firmy pracují s větší efektivitou. Státní podniky jsou ztrátové, zaměstnávají přemíru personálu, jsou nehospodárné a těžkopádné. Stát se snaží o lepší efektivitu podniku pouze v případě, že by to pro politickou elitu mělo pozitivní dopad. Kritici státních podniků tvrdí, že do čela firem se dostávají lidé z politických důvodů, a nikoli pro svou kvalifikaci a své zkušenosti. V privátní sféře vzniká pružná vstřícná atmosféra, která nahrazuje úřednickou mentalitu. Konkurencí se rozšiřuje paleta výrobků, stoupá kvalita produktů i služeb.

Tak např. Telefónica nabízí v porovnání se státním podnikem širokou škálu služeb a cenových kategorií, z nichž si zákazník může vybrat.

Soukromě řízené firmy mohou jednodušším způsobem navýšit investiční kapitál a řídí se výhradně tržními úrokovými sazbami, zatímco státní podnik musí bojovat se spletencem rozhodnutí jiných oddělení.

Pokud státní firma hospodaří se ztrátou, využívá jako zdroj financí státní rozpočet, který se tím zatěžuje na úkor financování něčeho jiného.

Jako další příklad přínosů privatizace může sloužit mladoboleslavská Škodovka, která po začlenění do koncernu VW vykazuje ekonomicky slušné výsledky. Jako výhodu privatizace lze hodnotit celosvětové prodejní sítě koncernu VW, do níž může Škoda prodávat své vozy. Firma prosperuje, zatím drží slušnou zaměstnanost a i nadprůměrnou platovou hladinu.

Kritika privatizace

Kritikové privatizace uvádějí, že nelze jen tak privatizovat státní monopoly, protože pokud antimonopolní úřady neprovedou vhodná opatření v oblasti regulace trhu, mohou si po počátečním poklesu cen soukromé monopolní firmy diktovat ceny podle svých představ.

Ještě závažnější je kritika, týkající se privatizace zařízení, určených pro poskytování veřejných služeb -- tedy citlivá oblast vzdělávání, zdraví, veřejné dopravy, energetiky, vodárenství atd., kde je nutno plošně zachovat cenově dostupné služby pro všechny občany.

K privatizaci nemocnic v Německu uvádí prezident Spolkové lékařské komory, prof. dr. Hoppe v článku ve Frankfurter Rundschau z května 2005 toto:

"Zavedení nového systému odměňování pomocí paušálu na pacienta v závislosti na diagnóze... převrátilo naruby princip, který jsme po léta považovali za neměnný a jenž se orientoval podle individuální potřeby pacienta. Dosud se mohl pacient spolehnout na to, že bude ošetřován tak dlouho, dokud se nebude moci o sebe v běžném životě postarat sám. Dnes byl pro pacienta stanoven paušál a podle příslušné diagnózy je co nejrychleji ošetřen a co nejdříve z nemocnice propuštěn. Hrozí nebezpečí, že se z pacienta stane pouze ekonomická veličina. V takto zekonomizovaném prostředí nemocnic není středem zájmu nemocný člověk a jeho lidský osud, nýbrž výnosy z lékařské péče."

zdroj ZDE

Provedená privatizace v Německu:

Privatizace Hamburských zemských nemocnic (12 400 zaměstnanců) senátem CDU i přes záporný výsledek lidového hlasování v únoru 2004 (77 procent proti privatizaci).

Zabránění privatizaci v Německu

V městě Mühlheim bylo 27. února 2005 rozhodnutím občanů odmítnuto privatizovat firmu komunálních služeb na základě 27 435 hlasů proti 5 870 hlasům.

zdroj ZDE

Privatizací veřejného sektoru mohou obce nebo i stát převádět nejrůznější služby jako např. likvidaci a odvoz odpadu, zásobování vodou a energií, dopravu, zdraví, komunikace na soukromé subjekty. Na rozdíl od veřejných institucí, které jsou vázány doktrínou veřejné prospěšnosti, soukromé firmy sledují jako svůj cíl maximalizaci zisku. To podle kritiků vede k prodražení, někdy i zhoršení služeb a snížení jejich dostupnosti. Aby soukromá firma docílila vytčené ziskovosti, snaží se usilovně snižovat náklady ve všech směrech. Šetří na personálu, údržbě a opravách, což se potom odráží v kvalitě produktů a služeb. V Německu ale i jinde se takový trend již projevil např. v oblasti zásobování pitnou vodou tím, že došlo ke zvýšení konečných cen, snížení kvality vody (nižší kvalita znamená nižší výrobní náklady), odbourání personálu (nižší personální náklady) a nedostatečné údržbě (následek byly větší ztráty vody a tedy nárůst cen).

Tak například ke zprivatizovaným vodárnám Thames Water koncernem RWE v roce 1989, který zásobuje pitnou vodou asi 13 milionů obyvatel Londýna, řekl Nikolaus Geiler ze Spolkového svazu občanské iniciativy v interview pro Deutschlandfunk z 20. 3. 2005, že infrastruktura vodovodního potrubí v Londýně zůstala i po privatizaci zanedbána, a tudíž je nutné do chátrajícího systému pumpovat dvakrát tolik vody, než z něj na konci vytéká. Na ekologické bilanci vodovodního systému se podle něj od privatizace nezměnilo nic. Kanalizace je podle Geilera i nadále v katastrofálním stavu a kvalita pitné vody mizerná. Geiler konstatuje, že v porovnání s Dánskem, Holandskem nebo Rakouskem je voda v Anglii žalostně špatná a nedodržuje se prý řada evropských norem pro pitnou vodu. Dále uvádí, že k životnímu prostředí se i nadále chovají nejzločinnějším způsobem soukromé vodárenské společnosti. Z důvodu nedostatku retenčních nádrží dochází například v Londýně při každém silnějším dešti k vytékání vody z kanalizace a do Temže se pak dostávají fekálie, moč a jiné látky.

zdroj ZDE

Vedoucí hamburského institutu Water Affairs Klaus Lanz uvádí k privatizaci londýnských Thames Water:

"První dny přinesly na burze neuvěřitelné zisky, každý chtěl vstoupit do vodárenství. Poté bylo ovšem cítit, že když byl založen státní regulační úřad, který nejdříve všichni považovali za zbytečný, že vlastně všechny docílené zisky, vyplacené akcionářům, byly neučiněné investice, které byly zapotřebí pro údržbu a sanaci vodovodní sítě. Nyní bojují s obrovskými ztrátami vody, zhruba se ztratí 30 až 40 procent vody z potrubí, řada regionů má potíže se zásobováním v období sucha, notoricky je známý případ Yorkshire-Water, který musel v suchém roce celé měsíce vozit vodu pro sta tisíce lidí v cisternách."

zdroj ZDE

V internetovém časopisu "Forum pro humánní svět" (Humonde) popisuje Reiner Scholz příklad privatizace vodáren:

V Postupimi koupila firma Eurawasser městské vodárny, načež cena vody stoupla ze 7.80 na 16.40 DM za kubík. Město sice od smlouvy odstoupilo, ale za cenu tučného odstupného pro koncern.

zdroj ZDE

Podle Roberta Millera-Bakewella, ředitele londýnské pobočky Merrill Lynch, která asistovala při privatizaci Thames Water, jsou obchody s vodou za účasti regulačního úřadu sice stabilní, ale nepřinášejí velké vyhlídky na zisk. Navíc jsou prý předepsané investice regulátorem Ofwat příliš vysoké, je nutno ještě ve větší míře dodržovat ekologické parametry a ke všemu vyšla nová evropská směrnice o vodním hospodářství.

zdroj ZDE

Ale ani privatizace státních drah neměla žádoucí efekty týkající se zlepšení kvality služeb a bezpečnosti přepravy.

Známá je železniční katastrofa z října 1999, která se udála nedaleko paddingtonského nádraží v Anglii, kdy neochota soukromé firmy investovat do rekonstrukce signálních světel a nedostatečně proškolený vlakvedoucí měly za následek železniční neštěstí, v němž přišlo o život 31 lidí a 400 bylo zraněných.

Po další srážce, tentokrát u Southallu v roce 1997, při níž zahynulo šest lidí a 150 bylo raněných, to bylo druhé závažné železniční neštěstí, které vážně podkopalo důvěru Britů v soukromý systém železnic.

Výsledkem bylo opětovné zestátnění drah. V té souvislosti se hovoří o "privatizaci zisků a socializaci ztrát".

zdroj ZDE

Další negativní věcí privatizace je podle kritiků skutečnost, že strategie zisku celé plejády aktérů na nejrůznějších subdodavatelských úrovních v konečném důsledku služby pro obyvatelstvo nezlevňuje, nýbrž mohutně prodražuje a vede k nižším mzdám. K tomu se počítá reklama všech možných firem, nutnost větší administrativy z důvodu státních regulačních orgánů, častý přechod zákazníků od firmy k firmě si vynucuje také větší množství administrativy, nárůst právních sporů ve firemní houštině.

Že heslo Margaret Thatcherové "Soukromá sféra je lepší než stát" nemusí být vždy pravda, se projevilo na případu výpadků elektrického proudu v Kalifornii. Argumentovalo se tím, že nebylo dostatečně investováno do infrastruktury elektráren a přenosových sítí. Až se skandálem Enronu vyšlo najevo, že nedostatek elektrické energie byl přinejmenším částečně vytvořen úmyslně, aby v důsledku větší poptávky bylo možno vyhnat cenu energie do výše.

Americký ekonom, bývalý profesor Harvardovy univerzity a poradce prezidenta F. Roosevelta, Kenneth Galbraith odpověděl v internetovém magazínu Commanding Heights na otázku jaká je správná rovnováha mezi státním a volnotržním systémem toto:

"Tržní systém, jak tomu vy říkáte, umí některé věci dělat bezvadně, nikdo například nezpochybňuje to, že umí vyrábět automobily nebo potraviny anebo poskytovat celou řadu životně důležitých věcí. Na druhé straně jsou oblasti, kde trh nefunguje a rozlišit mezi oblastmi, kde to funguje a kde to nefunguje, to je základ zdravé politiky. Skoro každý by asi souhlasil s tím, že vzdělání je veřejná služba, která se musí organizovat, nebo financovat státem. Ale asi není nikdo, kdo by tvrdil, že výrobu automobilů nebo potravin by měl převzít stát."

zdroj ZDE

Pro české poměry, v nichž jak se zdá, se po desetiletích státního monopolu vychýlilo příslovečné kyvadlo až příliš ve prospěch soukromého sektoru, je na tomto místě vhodné ocitovat výrok prezidenta Franklina D. Roosevelta, jenž pravil:

"Náš pokrok se neměří podle toho, jestli jsme rozmnožili bohatství těch, kteří již mají hodně, nýbrž podle toho, jestli jsme poskytli dostatek těm, kteří mají málo."