Peticemi, sezónním přejmenováváním ulic a náměstí, vydáváním a odebíráním diplomů.

Česká petice (manifest) obyvkle kulatými slovy z dílny jednoho myslitele nebo malé skupinky autorů vyzývá moc k diskusi, český angažovaný občan pak přistupuje s vědomím vážné chvíle k archu a připojuje svůj podpis. Tím je slavnostně zpečetěna občanova aktivita - souhlas či odpor.

Nadchází chvíle pro snění, obavy, dohady, spekulace - a strach z toho, co se bude dít. Z čeho ten strach? Něco podepsat (nebo odmítnout podpis) má U Nás totiž opakovaně velmi hmatatelné důsledky (viz 2000 slov, Poučení z krizového vývoje, Charta 77, Anticharta, Několik vět ... atd.)

Jakkoli bylo znění petice opatrné a krotké, po signatuře obvykle následovala perzekuce.

Dnes sice za deklarovanou příslušnost k nějaké ideji nehrozí hned stínání hlav nebo kriminál, ani "měkčí" postihy jako zákazy činnosti, vyvlastňování, vysidlování apod., ale kýžená diskuse se také nekoná.

Z jistého úhlu pohledu lze samozřejmě považovat imaginární a fantastické souboje za projev vyspělosti národa (respektive národní kultury/písemnictví).

Z jiného úhlu ovšem třeba jako projev strachu z možného dopadu skutečné svobody, tedy odpovědnosti za vlastní skutky.

Jaký je rozdíl mezi literaturou a reálným životem? Je nějaká diference mezi autorem, jeho čtenářskou (posluchačskou, diváckou) obcí, politikem a voliči, mezi politickým programem a reálnou politikou?

Je stoh letáků stejně nebezpečný jako jed ve vodovodu?

Vypadá to, že tohle U Nás hodně lidí nechápe. (Nebo dobře ví, že je pohodlnější zakazovat literaturu, než číst a vědět, co se mi na tom nelíbí. Je snažší zavřít oči, ucpat nos a bláto obejít, než se špíny dotknout, pojmenovat, vymyslet co s ní - a udělat to.)