19. 4. 2006
Pohled na volby 2006 a ÍránZměny ve společnosti, které můžeme považovat za důležité a tedy je vnímáme jako očekávané, mohou nastat jen tehdy, vzniknou-li odpovídající okolnosti (tyto okolnosti lze interpretovat jako psychologické síly). Tento doposud tak neurčitý popis konkretizujme podrobnějším popisem prvků, které do děje vstupují. Na prvním místě můžeme pozorovat množinu významných osob, o jejichž kvalitu postojů či názorů jde. Tyto osoby jsou periodicky vybírány konkrétním společenským mechanismem (lidovým hlasováním), kterému předchází tzv. volební kampaň. Během tohoto děje dochází k cílevědomému ovlivňování nálady společnosti, při kterém se osoby, které usilují o vysoká místa ve státní architektuře, pragmaticky sdružují do jednotlivých mocenských skupin (politických stran) a v jejich rámci pak pomocí psychologických metod usilují nejprve o pozornost voličů, následně pak o jejich přízeň. Hlavní roli u společenských změn tak hrají emoce. |
Zájem a účel politických stran je jiný než ideální zájem společnostiVelmi málo si připomínáme představu ideální společnosti. Poučeni historií bychom měli nejprve zcela neidealisticky popsat současnou situaci, zejména aktuální charakterové vlastnosti běžného člověka druhu Homo sapiens. Není-li společnost v ideálním stavu (mám teď na mysli nikoliv utopicky dokonalý stav, ale nejlepší možný stav, tj. stav který vychází ze současné reality), můžeme chybu velmi pravděpodobně najít v sadě nerealistických očekávání, která jsou na veřejně činné osoby (politiky) kladena. Pokusím se najít některá z nich: V médiích a následně snad i v osobních diskusích vzájemně srovnáváme svá chápání a výklady společenských (politických) událostí. Velmi často místo rytířského klání vybroušených a věcných argumentů dochází k emočním poryvům, které odvádějí pozornost od konkrétní věci a dávají popud k projekci archetypu nepřítele do osoby právě přítomného partnera v rozhovoru. Ostatně i teď si může pozorný čtenář uvědomit, že s některými předchozími myšlenkami v přítomném okamžiku pozorované vědomí souhlasí, s jinými nikoliv. Jinými slovy - každé lidské vědomí je zatíženo mnoha předsudky (nevhodnými příměsemi), které ve skutečnosti brání v prvé řadě hlubšímu chápání souvislostí. Cizelování souvislostí tak pozornou mysl stále vrací k původní otázce (ještě ji dále v textu zmíníme). Ale zpět k tématu. Hra politikaStrach se mi vkrádá do vědomí (a hned nejsem hrdina), když si představím, jak velké (a kruté) síly ve světě panují. Lidský duch se dotknul některých tajemství hmoty, umí uvolňovat energii skrytou v jejích nejmenších částečkách (kde se tam vzala -- a proč?) a v rozpětí od Bridge Over Troubled Water nádherně romantického Simona s Garfunkelem až po zbraně ze satelitů naváděné s děsivou přesností a nemožností se jakkoliv bránit projevuje své konkrétní tvary. Postmoderna nás přesvědčuje, že neexistuje jakékoliv přesné a jediné "nadhledisko", ale že vše existuje pouze v mnohosti tvarů, navíc pozorované z mnoha často i velmi odlišných úhlů. Jistě, i tento pohled je -- právě na základě výše řečeného -- možný, avšak právě proto není jedině platný; v souvislostech společného vnímání, společné interpretace jevů, chceme tento svět pozorovat společně, někdy až zcela stejným pohledem. Zajímejme se tedy vážněji o to, v čem je pohled vysokého politika odlišný. Žije stejně jako já nebo Ty? Sdílí obdobný svět starostí, nebo vlastně žije úplně jinak, třeba tzv. "nad poměry"? Denní tisk nedávno uvedl rozhovor pravicové novinářky s vysokým "komunistickým" politikem. Vůbec se nestyděl říct, že plat přes sto tisíc měsíčně si zaslouží, protože hodně a kvalitně pracuje... Je tedy zřejmé, že mezi lidmi existují velké rozdíly ve vnímání a především v interpretaci reality. Prvou vážnou otázkou by tedy mělo být -- u jakých osob se nalézají ony výchozí reality, o které se bude naše politika zajímat v prvé řadě. Naše politikaVlastně se hodně bojím utrpení a válek, přestože jsem měl ve svém životě štěstí a žádnou jsem prožít nemusel. V dětství jsme často sledovali děsivé dokumentární záběry z válečných bojišť (černo-bílé, barevná televize nebyla). Ale tehdy to byla minulost vzdálená více než dvacet let... (A proč mám tak divný pocit, když si až teď uvědomuji, že převrat v roce 1989 bude již za pár let stejně vzdálenou a mlhavou minulostí, jakou byl pro mě rok 1945 v mém časném dětství koncem 60. let minulého století?) Zvláštní je, že když dnes sledujeme mezi barevnými zábavnými pořady zprávy ("...zatím zahynulo 2280 vojáků...", neříkají, jaké ztráty jsou na druhé straně..., kdosi to už za mě rozhodl..., na druhé straně je přece můj nepřítel, jeho utrpení se mě nedotýká), tak to považujeme sice za věc mírně znepokojivou, ale v zásadě v pořádku, čili věc, která musí být, věc, se kterou souhlasíme. A dál ji tedy nemá smysl jakkoliv řešit. / Pokud nyní odbočím od tématu -- další vlastností, která často brání přesnému chápání, je snaha ega ochránit se, což neznamená nic jiného než vysoké úsilí zachovat a udržet své staré postoje a názory. A protože každý člověk je ve skutečnosti namyšlený na svoji logiku (že mu to myslí nějak lépe, než druhým), je nutné prostě zabránit některým argumentům rozehrát svou hru. Zkrátka neslyšet. A nyní zase zpět. / Tedy měli bychom jasně vnímat, že problémy moderního světa vznikají přesně v okamžiku, kdy se identifikujeme s jednou stranou sporu (ropa, USA, Bush...), tedy s tou, která je pro nás ekonomicky výhodnější (jde pouze o příklad) a nevnímáme utrpení, které druhé straně působíme. Možná právě s tímto pocitem jsem napsal dopis na mé ministerstvo, v ideální demokracii by jeho reakce mohla být třeba taková: "Ano pane, prosím, co si přejete, nad tím jsme přemýšleli takto, konzultovali jsme to takto s těmito autoritami, chcete seznámit blíže vaše okolí s naším aktuálním pohledem na věci? Můžeme přijet na diskusi podle vašeho harmonogramu..." -- ale to je utopie, a samozřejmě mi odpověď na mou vážně míněnou otázku, zda budeme USA podporovat v jejich případném útoku na Írán, z ministerstva nedali (viz BL -- http://www.blisty.cz/art/25582.html ). Jak arogantní! -- skoro jako za komunistů. Mohu tedy nejen ověřeně konstatovat (viz předchozí odkaz), že žiji v zemi, jejíž vláda nejen vede svévolnou zahraniční politiku bez ohledu na názory svých občanů, ale dokonce své občany přezírá do té míry, že je nechce o své zahraniční politice ani informovat. Zahraniční politika ČR -- skryté téma voleb 2006Snad bychom si mohli alespoň před volbami 2006 uvědomit, že spory o výši DPH, nebo dokonce např. o reformu penzijního systému, jsou pouhými lokálními mikropříběhy ve srovnání s významem a možnostmi zahraniční politiky ČR. Nezájem o zahraniční politiku, automatické přitakání politickým záměrům našich západních partnerů, nemá nic společného s politikou hrdé suverénní země, jakou by jistě politika ČR měla být. Zdá se, že nejen politici, ale i občané naší země na obecně lidské ideály a hodnoty již rezignovali. A tak se ptám -- proč není snaha vytvořit nezávislou zahraniční politiku ČR volebním tématem číslo jedna? Zřejmě se bojíme politických sankcí, kterými by nás naši "partneři" vzápětí potrestali... Nebo je přece jen zahraniční politika ČR plně v pořádku a jen můj pohled na svět je mimo? |