Proti postupující moci exponovaných expertů na úkor demokracie už delší dobu, soustavně a výmluvně argumentuje v českém jazykovém okruhu třeba Václav Bělohradský. (Parafrázuji:) Atomová elektrárna v Bělohradského podání funguje jako zářný příklad nebezpečí úplného znevolnění obyčejného člověka. Viděno z expertova velína, není běžný občan kvalifikován se k provozu jaderného zařízení jakkoli vyslovovat, protože nemá o řetězové reakci v reaktoru ponětí.

Obyčejný, nekvalifikovaný lidský strach a odpor v diskusi vůči vyspělé technologii mnoho neváží. Na patřičnou - odbornou -- úroveň se spor dostává, pokud je vědci protivníkem vědec, technikovi technik, čísla proti číslům. Jaderná energie tak bývá jedinou dostupnou (také levnou) alternativou spalování fosilních paliv, jedinou známou brzdou globálního oteplování, jedinou pojistkou skleníkového efektu a vice versa jedinou nadějí biosféry (přírody a lidského druhu) atd. Na druhé straně se vrší odborně podložené obavy z rizika více méně pravděpodobné exploze, z neřešení otázky jaderného odpadu, ze sekundární (?) výroby potenciální jaderné munice, respektive potenciálu zneužití jaderného materiálu (dnes módní nebezpečí) teroristy všeho druhu atp.

Pro část vědců je globálním oteplováním vinna spalovací aktivita lidstva, avšak část vědců přičítá stoupání teploty přirozeným planetárním cyklům, na které Člověk nemá vliv ..., a část vědců ještě stále popírá, že něco takového, jako skleníkový efekt, existuje.

Jak se má o jaderném programu a globálním oteplování rozhodovat prostý obyvatel, čtenář, divák, posluchač, který zrovna nebydlí u atomové elektrárny nebo u tajícího ledovce? Kde je pravda?

Masy informací se nám v našem společenském systému dostává z médií údajně za přijatelnou cenu díky tomu, že zároveň konzumujeme ještě reklamu jako inspiraci ke koupi a spotřebě nebo jako dochucovadlo konzumace jako takové. Je odvážné až pošetilé chtít rozlišit kvalitu produktu podle líbivosti reklamy. Jenže v onom přijatelně zlevněném médiu bývá náročné a čím dál obtížnější rozlišit reklamu - propagandu od informace samotné.

Občanovi na nákupu vskutku nic jiného, než osobní zkušenost a víra nebo důvěra v osobní zkušenost a přesvědčení jiného bližního, nepomůže.

Každý ve světě žijící člověk obdařený smysly je kompetentní zjistit na sobě, neřkuli na svém nejbližším okolí, co mu svědčí, co jej těší, co mu prospívá. A stejně dobře ví, co se mu nelíbí, co mu nevoní, co jej dusí, co ho bolí, čím trpí. Nehledě na toto svoje svrchované poznání, totiž bezprostřední, nezcizitelné vnímání své osobní reality, se lidé denně rozhodují svoje vlastní, jedinečné smysly raději všemi způsoby otupovat, než jednat v souladu se svým poznáním. Když nelze více zanedbávat varování smyslů, vyhledává pacient lékaře.

Proč by neměl být pacient ministrem zdravotnictví? je otázka v reálném českém kontextu naprosto spekulativní a nepodstatná. (Pro forma: Nechť! Laik, pacient ve smyslu nelékař, by nepochybně ministrem být mohl. Tečka. Proč se dosud, v historii ČR ministrem zdravotnictví nestal laik, je ovšem podle mě otázka zbytečná, již jen historická.)

Proč se ministrem stal, podle mého názoru po zásluze, MUDr Rath?

Domnívám se, že také proto, že on je kvalifikován mj. právě tím, že již po léta z osobní zkušenosti vnímá, jak se věci v jeho okolí mají. Velmi pravděpodobně je mezi námi, lékař, nelékař takových citlivých jedinců vícero; realitu 90. let ve zdravotnictví nepochybně zažil ve zdravotnictví na vlastní kůži kdekdo. Korodující, prýskající, bortící se (např. tzv. dětské části -- tzv. Monoblok FN Motol), havarijní budovy hvízdající v průvanu, kde den co den praskají potrubí -- na operačních sálech a JIPech nevyjímaje -- všichni viděli v TV.

Každý mohl potkat na nádvoří FNM lékaře a sestry vyšlé z přízemních baráků (stavěných pro wehrmacht, a stále funkčních papundeklových objektů dospělé nemocnice,) kterak křižují areál a brodí se v dešti, prachu, v zimě sněhem, v potrhaných a zablácených, dříve bílých pláštích, na cestě do jídelny vzdálené půl kilometru. Atd.

V takovém prostředí, v Nemocnici Motol, vznikal Lékařský odborový klub, hájící upadající čest a pošlapávaná práva lékařského stavu, jehož myslící hlavou se stal a byl zvolen MUDr. Rath.

Mediální veřejnost však to, že plášť našeho zdravotnictví není bílý, neviděla a nechce vidět dodnes.