Snaha pojišťoven omezit platby léčebnám navazuje na vydání vyhlášky Ministerstva zdravotnictví (Vyhláška 50), která ukládá pojišťovnám více platit v následné péči. Rozhodnutí ministerstva vychází ze znalosti situace léčeben, které jsou dlouhodobě podfinancovány a proto nemohou najmout dostatek personálu a nemohou investovat do nutných rekonstrukcí. Zvýšení úhrad se zdravotním pojišťovnám nelíbí a proto hledaly vhodné záminky, jak nezaplatit podle vyhlášky. První záminkou je vyhláška Ministerstva financí, která stanoví limit pro meziroční růst úhrad.Spor řeší Městský soud v Praze. Druhou záminkou je "tabulka 1.7.5" ve Vyhlášce 134, která stanoví počty jednotlivých kategorií pracovníků v léčebnách náležejících k počtu pacientů. Tabulku zpracoval neznámý amatér. Pojišťovny a Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že tabulka byla zpracována experty Psychiatrické společnosti J.E. Purkyně, ale nikdo z vedení této společnosti se k ní nechce hlásit. Tabulka byla sestrojena v roce 1997 za působení ministra Stráského, ale až do letošního roku se k ní nepřihlíželo, neboť je všeobecně známo, že takové počty pracovníků léčebny najmout nemohou.

Pokrytectví jako východisko

Tabulka byla vnímána jako zbožné přání. Zatímco některé kategorie pracovníků mají stanoveny počty velkoryse, jiné zcela chybějí. Například tabulka pro psychiatrické léčebny nepočítá s psychology, terapeuty a dalšími odborníky. Dokonce nepředpokládá, že by se na práci podíleli lékaři bez atestace, za to obsahuje lékaře s druhou atestací, jíž už nelze dosáhnout. Přesto tabulka uvádí jejich počet. Naproti tomu na první atestaci je nyní třeba pěti let praxe. Jaksi se očekává, že když pojišťovny za neatestované lékaře neplatí, budou pět let pracovat zdarma. Psychiatrické léčebny však mají velmi široké spektrum pacientů s nejrůznějšími nároky na péči. Na některých odděleních jsou klidní fyzicky zdraví nemocní, na jiných velmi neklidní nebo velmi tělesně nemocní. Před lety se budovala speciální oddělení pro velmi vážně nemocné. Léčebny dnes těžko zajistí náročné přístroje a počty personálu obvyklé na jednotkách intenzivní péče. Pojišťovny odmítají za takovou péči platit s poukazem na celkový nedostatek personálu. Pokud by si léčebny měly zaplatit více personálu na úroveň požadovanou tabulkou, potřebovaly by všechny dohromady asi 260 miliónů. A to nemluvíme o dalším zvýšení mezd. Osobní náklady dnes tvoří v psychiatrických léčebnách kolem 68% výdajů. Žádná psychiatrická léčebna není zadlužena. Zatím.

Zdravotní pojišťovny chtějí psychiatrické léčebny trestat za to, že jim málo platí

Psychiatrická léčebna v Bohnicích má 1000 zaměstnanců na 1300 pacientů, ostatní psychiatrické léčebny nemají tento poměr příznivější, obvyklý je poměr asi 0,7-0,8:1. V západní Evropě je poměr 2- 2,5:1. Jinými slovy na stejný počet pacientů mají trojnásobek personálu. Samozřejmě nesrovnatelně lépe placeného. Studie, která se nedávno objevila v ČR jako "Zelená kniha" uvádí srovnání evropských zemí z hlediska výdajů na psychiatrii v procentech výdajů na zdravotnictví. Česká republika je mezi zeměmi EU předposlední před Slovenskem.

Ze sedmnácti psychiatrických léčeben mají na uplynulé pololetí uzavřený dodatek ke smlouvě s pojišťovnou pouze tři léčebny s jednou z devíti pojišťoven. Je tomu tak proto, že pojišťovny v dodatcích o úhradách na minulé pololetí trvají (až na ony tři případy) na blíže nespecifikovaných sankcích za nedostatek personálu. Taková smlouva je z právního hlediska "proti dobrým mravům", protože je nejasná. Žádný ředitel léčebny ji nemůže podepsat, protože by poškodil zájmy organizace, za níž odpovídá.

A co dál?

Podle zprávy ČTK: VZP provádí tyto audity již zhruba půldruhého roku. Zařízení tak podle mluvčího budou mít dost času k nápravě nedostatků do doby, než jim vyprší smlouvy. Ty platí do poloviny příštího roku, pak se budou uzavírat smlouvy nové. Pro pojišťovny je to šance k tomu, aby ze sítě vyřadily zařízení, jež podmínky nesplňují. Seznam zhruba 90 zařízení, nad nimiž "visí Damoklův meč", předala ředitelka VZP Jiřina Musílková v pondělí prvnímu náměstku ministra zdravotnictví Davidu Rathovi.

Soukromé léčebny dlouhodobě nemocných samozřejmě mají personálu co nejméně a co nejhůře placeného, aby měly co nejvyšší zisky. Psychiatrické léčebny žádné zisky netvoří, platí tolik personálu kolik mohou a technicky a stavebně chátrají. Možná už brzo nebudou mít ani na základní údržbu a budou zatlačeny do červených čísel. Pojišťovny si se zajištěním psychiatrické péče o své pojištěnce hlavu nelámou. Ředitelka jedné z pražských poboček zdravotních pojišťoven mi už sdělila, že na příští pololetí navrhne do smlouvy pevnou částku. Pokud bychom léčili více pacientů, nezaplatí za ně. Řekl jsem, že snadno spočítáme, kdy dojdou peníze na léčení pojištěnců jejich pojišťovny. Pak zakážu příjem jejich pojištěnců. Podle předpokladu k tomu dojde asi v polovině května. Souhlasila s tím. Nyní oznámila, že PL Bohnice strhne z úhrad milión korun za loňský rok, protože jsme léčili více pacientů než v předloňském roce. Jenže růst procenta počtu pacientů byl poloviční než růst procenta jejich pojištěnců za loňský rok

Jelikož již léta všechny psychiatrické léčebny poskytují informace o všech svých zdravotnických pracovnících, náhlé prozření a údajné zkoumání počtů pracovníků je ze strany zdravotních pojišťoven čiré pokrytectví. Všechny pojišťovny při uzavření smlouvy velmi dobře věděly, že psychiatrické léčebny nedosahují počtů podle tabulek. S menším počtem pracovníků nelze jistě poskytovat tak kvalitní péči jako s větším počtem pracovníků. Chtějí-li pojišťovny pro své pojištěnce lepší kvalitu, budou muset více platit. Dobrovolně to sotva učiní. Jenže podmínky v léčebnách jsou velmi stísněné a jiné formy péče než ústavní jsou daleko nákladnější, pokud jsou vůbec možné. Další překážkou je, že dostatek kvalifikovaných pracovníků prostě není na trhu práce...

Jak se nestarat o duševně nemocné

Psychiatrické léčebny mají 10 000 lůžek, to je 83% veškerých psychiatrických lůžek. Pokud by některá pojišťovna neuzavřela smlouvu s psychiatrickou léčebnou, jistě by bylo zajímavé pozorovat, kde zajistí pro své pojištěnce psychiatrickou péči. Takzvané zaměstnanecké pojišťovny psychiatrické pacienty rozhodně nepřemlouvají, aby se pojistily u nich.

Čtvrtina pacientů léčeben jsou stálí čekatelé na ústavy sociální péče. Ale lůžka v domovech důchodců nestačí. Zdravotní pojišťovny pečlivě sledují, jestli je u dvacet let hospitalizovaného chronika i v neděli v dekurzu napsáno "stav nezměněn". Jinak totiž nezaplatí za takový den ani korunu.

Ministerstvo zdravotnictví musí situaci přehodnotit. V padesátých letech nechala vláda obsadit psychiatrické léčebny armádou s přesvědčením, že spravedlivé společenské poměry zabrání vzniku duševních chorob a léčeben nebude třeba, kasáren ano, aby spravedlivé společenské poměry byly ubráněny. I dnes někteří "experti" se srovnatelnou dávkou blbosti usilují o likvidaci léčeben. Předpokládají, že chroničtí pacienti, kteří sebeobsluhu v léčebně nezvládají, ji po propuštění zvládnou a také, že pacienti posílaní dnes ambulantními lékaři na lůžko, budou moci být léčeni ambulantně, nebo že malé oddělení v okresní nemocnici bude léčit lépe než léčebna s diferencovanou péčí a kvalifikovaným zázemím. Zkušenostmi historickými ani čerstvými ba ani zahraničními nejsou dotčeni, zato jsou naladěni bojovně.