O dříve nadějného a takřka nedotknutelného korunního prince sociální demokracie se začal veřejně otírat kdekdo. Mnoho potíží v pracovním životě, způsobených těmi nešťastnými 900 000 Kč určených ke koupi bytu, u nichž nebyl schopen vysvětlit, jak a od koho je získal. Aby toho nebylo dost, tak ani doma, v rodinném kruhu, kde to člověk čeká nejvíce, ho příliš nepodpořili. Strýček si nemohl vzpomenout, jak a kdy svému nezdárnému synovci půjčil peníze na byt, a ani manželka svému choti moc nepomohla. Její podezřelé podnikání bylo v médiích propráno dostatečně. Teď, když se zdálo, že se vše pomalu uklidňuje, se objevila snad ještě mohutnější aféra ohledně privatizace Unipetrolu.

Může ještě přijít těžší úder než je toto poslední obvinění z korupce? Doposud měl, alespoň oficiálně, imperátor Gross podporu ve vlastní straně. I to se ale mění. Bruntálská okresní organizace ČSSD přišla s návrhem, o kterém se doposud mluvilo jen v zákulisí. Gross se stává nežádoucí osobou dokonce už i uvnitř své strany. Je možné se i s tímto bolestivým úderem vyrovnat? Že by čas zahojil i tuto ránu? Tomu lze jen těžko věřit. Jestli Gross alespoň v koutku duše před pár týdny opět začal doufat, že jeho kariéra není snad úplně zničena, tak poslední události ho tvrdě vrátily do reality. Pravda, zázraky se občas dějí, ale v tomto případě místo zázraku přišla spíše rána z milosti. Grosse hází přes palubu i vlastní strana.

Zatím sice "jen" v požadavku ne příliš důležité bruntálské organizace, ale tento lehký závan z "daleké" Moravy se brzy může změnit v bouři, která definitivně smete tohoto dříve tolik oblíbeného politika. Gross sice prokázal, že má skutečně hroší kůži a je schopen se vymýšlením různých spikleneckých komplotů (i když jak se říká: na každém šprochu, pravdy trochu) namířených proti jeho osobě, bránit prakticky čemukoliv. Ale vše má svůj začátek a svůj konec, a tak i kariéra Stanislava Grosse započatá před 15 lety spěje ke svému (neslavnému) konci.

Jistě, každá, a to nejen politická, kariéra jednoho dne dospěje ke svému konci. Pak nastává čas bilancování a objektivního posuzování, co se povedlo více, co méně a co vůbec. Jak se bude vzpomínat na Stanislava Grosse? Otázkou je, jestli se na něj bude vůbec vzpomínat. Možná se jednou dostane alespoň do jedné z kapitol učebnic politologie, která bude pojednávat o tom, jak si co nejsnadněji a nejrychleji zničit nadějně rozjetou politickou kariéru.

Ale nechci si hrát na proroka. Možná i tuto bouřku Stanislav Gross přečká a vstane jako fenix z popela, ještě silnější, ještě moudřejší, ještě populárnější...

Když už jsem začal v nadpisu lehce parafrází věty, kterou prý zvolal imperátor Caesar těsně před smrtí, pak nebude jistě od věci, zakončit těchto pár řádků ještě jedním moudrem, které tento ,nakonec zrazený muž svými nejbližšími, zvolal při jednom ze svých úspěšných tažení, a která ho asi nejvíce proslavila: "Alea lacta est! Kostky jsou vrženy a běh událostí nelze zastavit. Je si toho vědom i ten, kterého se to dnes v české politice nejvíce týká?