Bylo to velmi zajímavé. Pro žurnalistu, který chce zásadně dodržovat zásady "political correctness" nabízelo to setkání celou řadu oříšků, jež musel rozlousknout, chtěl-li podat správnou zprávu.

Sedm účastníků byli turečtí spisovatelé tureckých jmen, jedna spisovatelka byla tureckého původu, ale provdaná za Němce Kosowskiho a jmenovala se tudíž Azira Kosowski. Jeden básník byl černoch z Hamburku. Připustíme-li, že se v Americe správě neříká černoši, ale Afroameričané, pak to byl Afroněmec Amidou Badoulé, jeho rodiče přišli ze Senegalu. Z Maďarska se účastnili Gyorgy Hermann, Szillard Polgár, z Polska Agnieszka Silbersztejn a Herbert Kantor, z Rumunska přijeli Eugen Epstein, Maria Pollak a Hugo Stein-Lupescu; novinář stál před zajímavým problémem: bylo jasné, že až na Afrohamburčana jsou všichni účastníci buď Turci, nebo židé, ale smí se to napsat? Totiž, je rasismus si toho vůbec povšimnout, nebo je to prostě součást středoevropských identit?

Turečtí spisovatelé se během debat rozčilovali, že byli vůbec pozváni, protože oni nejsou žádní cizinci, píšící německy, ale němečtí spisovatelé. Jeden z nich, mladý autor Oktay Uzunoglu, se už v Německu narodil a moc turecky prý, jak říkali ostatní, už neuměl. Hněval se, nemá tu co dělat, řekl, prý že mu dokonce "bald platzt der Kragen" -- česky "záhy rupne límec", výraz to podobný českému "za chvíli to přeteče" -- protože on prostě je Němec. Oktay ale ze všech Turků nejvíc vypadal jako Turek, byl přesným ztělesněním obecné představy tureckého vzhledu - tmavý, kudrnatý, knírek, orlí nos, velmi snědá pleť... Jeden nepoučený obyčejný místní kulturymilovný občan mu řekl, že se nesmí zlobit, protože se turecky jmenuje a turecky vypadá, navíc o ničem jiném než o problémech Turků mezi Němci ani nepíše, takže přece jenom poněkud Turek je. Chvilku to vypadalo, že mu pan Uzunoglu rozbije hubu, ale naštěstí od sebe byli dost daleko.

Mně byl velmi sympatický původně íránský básník, který si zjednodušil jméno na SAID, psáno vždy s velkými písmeny. Měl obecně vynikající smysl pro zkratku. Byl malý, velice vlasatý a vousatý. Psal velmi krátké verše a nepsal jich mnoho. Náboženské požadavky vyřešil také zkratkou -- vodku směl pít už od devíti ráno, ale vepřové nejedl. Část jeho zbožných zvyků jsem s ním ten týden sdílel. Líbilo se mi, že nic nepřeháněl.

Předložil jsem literárnímu společenství několik příkladů k řešení.

Pár dní předtím jsem v televizi sledoval boxerský mač o nějaký z četných titulů mistra světa (boxeři mají tu výhodu, že světových boxerských federací je asi deset, vznikají buněčným přehrádečným dělením jako české politické strany, a tak je v jedné váze naprosto nepřehledný počet mistrů světa), kde se utkali v červeném rohu pihovatý zrzavý hromotluk z Irska a v modrém zambijský rohovník, jemuž se z temně černé tváře blýskaly jen oči. Komentátor v úvodu zápasu prohlásil, že oba borce snadno rozeznáme podle toho, že vyzyvatel Jimmy O'Hara má trenýrky bílé se zlatým proužkem, zatímco obhájce Boubouré Mbembo má trenky červené.

Zajímavý děj měla též kauza Cikáni jdou do nebe. Tento muzikál uvedlo nějaké české oblastní divadlo a recenzent či recenzentka napsal(a) -- vidíte, jak těžké je v češtině být politicky korektní? -- že v řadě rolí vystupují skuteční Romové. Dostal(a) neobyčejně vynadáno z mnoha stran -- dopustil(a) se totiž tou informací rasismu a segregacionismu. Zatím ještě nikdo nežádal, aby se ten muzikál přejmenoval. Co není, může ovšem být.

Ale -- hrají-li v Paříži Madame Butterfly a titulní roli zpívá Šimako Komurai, je rasismem napsat, že roli japonské dívky zpívá opravdová Japonka? Je neslušné napsat, že Mbembo je černoch a O'Hara běloch, když je to fakt a je to vidět? Smí se napsat, že úlohu Jeníka v Prodané nevěstě zpíval opravdový Čech? Je možné, aby ti spisovatelé byli na jedné straně na své židovství hrdi (a to tedy byli), ale na straně druhé bylo nemravné, aby se o tom někdo nezmiňoval? Je viditelný fakt neslušný?

Nekonečné debaty k žádnému závěru samozřejmě nedospěly. Otázka je, lze-li k němu vůbec dospět a také, je-li to vůbec k něčemu dobré.