68 713 z 10 milionů občanů se rozhodlo, že obětuje několik desetikorun, a rozhodlo tak, kdo bude vítězem v jakési pofidérní soutěži celebrit historie i současnosti. Kdo bude nej nej nej. Kdo bude největším. Největším Čechem. O tom, že se jím stane císař a král Karel IV., rozhodlo jedno okresní městečko. Na druhém místě se umístnil "tatíček" Masaryk, v závěsu následován Václavem Havlem z Hrádečku, až jako čtvrtý v dostizích paměti skončil "učitel národů" Jan Ámos Komenský. Vojevůdce Jan Žižka z Trocnova se musel spokojit s pátým místem, následován hercem Janem Werichem z Kampy. A kněz rebel, upálený pro prostořekost a víru, Jan Hus, zaujal daleko méně diváků televize než Aneta Langerová.

Panoptikální galerie. Najatí sociologové hned zjistili, že za nejdůležitější vlastnosti u Největšího Čecha považuje veřejnost na prvním místě čestnost, ale také odvahu, vůdcovské schopnosti a genialitu. Proč ne, když jim zaplatili. Jaké vůdcovské schopnosti měl Werich, nevím.

Nevím, co je čestného na politice Karla IV. a jeho státnických sňatcích, nevím, jak by jej, jeho génia a potenci hodnotily jeho manželky Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická a Eliška Pomořanská, ale budiž. K Čechám díky nim a ne díky Karlovi v tu dobu patřil Horní Falc až po Norimberk, Horní Lužice a Dolní Lužice i knížectví slezská i Braniborsko. Římská říše. Petrarca musel vzít zavděk Prahou a ne Římem. Nějaké iluze o svých vůdcích obyčejní lidé mít musí. Stejně jako o současných vůdcích. Od toho jsou vykladači falešné velikosti. A proto jsou v Česku oblíbení chlapi s guľama, stejně jako postarší bisexuálové, svádějící naoko mladé asexuální blondýny. A nebo jen agresivní samci alfa. Nemusí mít ani své advokáty, nemusí být ani v novinách či televizi. Od opic se nelišíme. Nicméně, v závěru večera se podle samochvály (neplést si se samohanou, i když vypadá podobně) dočkal ocenění i čestný obhájce Tomáše Garrique Masaryka, Zdeněk Mahler, který si, dle vyjádření prezidenta Unie soudců ČR Mgr. Jaromíra Jirsy pro Českou televizi, z profesního hlediska vedl jako advokát nejlépe. Jakoby Mgr. Jirsa, při stavu české justice, mohl kvalifikovaně posoudit kvalitu právníků...

V přímém přenosu byla také, vodou vyvěrající na úpatí hory Říp, pokřtěna kniha Největší Čech -- 100 nejvýznamnějších osobností Čech, Moravy a Slezska, kterou k projektu, ve spolupráci s Českou televizí, vydalo nakladatelství Reader's Digest. Diváci rozhodli a historie je odteď přepsána. Vítěz znalostní (sic!) soutěže je znám. Funící politici tentokrát na horu Říp kvůli tomu nelezli. Soutěž o největšího politika bude až příští rok.

"Finálový večer ukončil hledání největších osobností českých zemí. Hledání, které trvalo několik měsíců a které o naší české společnosti mnohé vypovídá," praví se v tiskovém prohlášení televize veřejné služby. Ta jediná věta samochvalné zprávy je pravdivá. Protože jsme to my všichni, kteří píšeme historii.

Jsme to my všichni, kteří potřebujeme stále pozitivní vzory nějakých nedosažitelných Bohů a do věčnost přeživších kamenů vyryté stopy kolektivní paměti. Tuto zakonzervovanou sklerózu historie pak učí vykladači pohádek naše děti nazpaměť jako zjevenou pravdu, o které se nepochybuje. A která se známkuje. Jsme to my všichni, kteří zapomínáme nepříjemné pravdy i o námi prožité minulosti, abychom stále věřili, že jsme byli lepší, než jsme doopravdy byli. Převratům říkáme revoluce, hermelín zaměňujeme za samet a pravdu s láskou dohromady si glorifikujeme do hradní velikosti. Abychom pak na zahradních slavnostech či pohřbech všemožných úspěšných darebáků vyslechli slova o jejich velikosti, státnických činech a přínosu pro společnost. A hodili na jejich rakev hroudu či přidali věnec, který brzy uvadne. Amen amen, pravím vám. Konečně, vzdychnou si v duchu davy... A jsme to my všichni, kteří namísto schizofrenní a nepovzbudivé pravdy o minulosti dávné i nedávné, o minulosti vlastní i minulosti města, okresu, kraje, země či státu se spokojujeme s mediálně předvařenou bramboračkou, zvanou Nejmenší Čech. Pardon - Největší Čech?

"Smrti sice želeti musí všichni věrní a oplakávati vůbec všichni, nám však z Království českého tím tíže jest ji snášeti, tím trpčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými hrozícím nám válek příboji a hlomozem bojíme, že loď naše, tj. Čechie, od nepřátel pravděpodobně bude zmítána, zbaveni jsouce tak velikého veslaře a od takového kormidelníka opuštěni, věrného utěšitele ztrativše a dosud do přístavu pokoje vánky do plachet našich dujícími, jak jsme doufali, nedovedeni a nedohnáni."