V souvislosti s francouzským NE se nejvíce hovoří o tzv. problému polského instalatéra, který bude poskytovat své služby Francouzům levněji než instalatér domácí. Hned v tomto argumentu se ukazuje naprostá neinformovanost hlasujících. Podepsaná leč neratifikovaná ústavní smlouva totiž nemění na možnostech přístupu polských instalatérů do francouzských koupelen a jiných místností absolutně nic. Přesně totéž platí o možnostech přesunu kapitálu a tedy i práce do zemí s nižší mzdovou hladinou. Čtyři svobody, tedy volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, se zakládají na Maastrichtské smlouvě, která vstoupila v platnost k 1. listopadu 1993. Průzkum ve Francii ukázal, že s textem smlouvy se seznámil jen malý zlomek hlasujících. Nejinak je tomu i u nás. Ostatní pak vykládají o ztrátě suverenity, o zesílení demokratického deficitu, o přílišné délce a složitosti textu atd. Jsou to argumenty dílem irelevantní, dílem vyloženě nepravdivé.

Délka a složitost textu sotva může být podstatně redukována. To proto, že Unie je zcela ojedinělý útvar s dvěma parlamenty. Ten mocnější je parlament vlád (Rada), smlouva však posiluje ten druhý, tedy parlament občanů, tedy Evropský parlament. Současně se nově objevují práva národních parlamentů i jednotlivých občanů. To mohou jisté osoby uvádět jako posílení deficitu demokracie jen díky tomu, že občané text neznají. Účel světí prostředky.

K té suverenitě. Tam ani tak nejde o znalost textu smlouvy, jako o historické povědomí. Pak by bylo pochopeno, že suverenita není proměnná typu ano-ne, nýbrž že jde vždy o míru suverenity. A hlavně by bylo třeba pochopit, že hlavní funkcí suverenity je umožnit národu mírový život ve své národní identitě, v právu a svobodě. Maximální míra suverenity může být dobrým garantem pro supervelmoc. Naproti tomu český národ se v roce 1918 vymanil z říše, v níž míra jeho suverenity byla nevelká, i když v posledních letech monarchie byl deficit pozitivních hodnot snesitelný či spíše malý. Získal tímto aktem vysokou míru suverenity se všemi kladnými hodnotami, avšak pouze na necelých 20 let, po nichž následovalo 51 let nesvobody, bezpráví a suverenity blízké nule. Opravdu není lepší mít sdílenou suverenitu v demokratickém společenství?

Projekt integrované Evropy se zakládá na myšlence zrušení hranic, a to v zájmu trvalého míru a stability. Právě to měli na mysli Coudenhove-Kalergi, Monnet, Schuman, Adenauer a další. Je ale zřejmé, že nastolení tohoto stavu, který zruší dávný problém etnických menšin (kromě těch, jejichž mateřská země leží vně Unie), může zajistit jen federovaná Evropa. Taková, která poskytne jednotlivým zemím co největší kompetence, ale bude mít v rukou hlavní silové prostředky. Nikoli společné politiky, nýbrž jedné politiky v obraně, vnitru a zahraničních věcech je nám třeba. To je hlavní přednost integrace, všechno ostatní jsou argumenty řádově menší síly, ať již jsou pro nebo proti. Skandální je, že jsme si od tzv. euroskeptiků nechali vnutit diskusi právě o věcech vedlejších. Přicházeli pochopitelně, všude v Evropě, se zaručenými zprávami o tom, jak právě daná země na integraci prodělá. A zase šlo téměř vždy o nepravdy.

Až jednou, snad, bude mít Evropa federální ústavu, bude stručná a jednoduchá jako ústava americká. Ta má přibližně 20 stránek a asi 10 stran dodatků, které se nasbíraly za 222 let její platnosti (jednou uplynulo i 43 let bez dodatku!). Je to krásná četba. V jednom poválečném filmu čte francouzský učitel, jenž ví, že za pár minut pro něj přijde gestapo, svým žákům její text. Je ovšem příznačné, že film není francouzský. Mimochodem, u nás jej téměř nikdo neviděl, neboť přišel do kin v pátek 20. února 1948 a po čtyřech dnech z nich odešel.

Současná situace je ovšem krajně vážná. Unie ve své současné složité podobě je stav přechodný, v němž nemůže ustrnout. Musí se buď integrovat, nebo dezintegrovat. Ústavní smlouva měla být malým krůčkem k integraci, nic víc. Jestliže Evropě tuto cestu zahradili, nastane možnost druhá. To také plně odpovídá francouzskému postoji, který odmítáním čtyř svobod znamená návrat před Maastricht, který ale Francouzi v referendu těsnou většinou schválili. Je v tom nějaká logika? Bohužel, dá se najít. Jednotný trh byl zřejmě přijatelný v původní patnáctce, ne však v rozšířené Unii. Tato politika představuje kontinuitu s rokem 1938, tedy s Mnichovem. Francouzi opět prokázali, že dokáží brát v úvahu jen perspektivu do příštího úterka. Není třeba dodávat, že se tím opět otvírá prostor pro konflikty a nestabilitu.

I z toho bychom mohli vyvodit poučení, a to nejen pro otázky Unie. Všechny naše sympatie a antipatie v mezinárodních záležitostech jsou oprávněné jen k určitému datu, nikoli napříč dějinami. Rok 2005 předvádí mnohé z aktérů, hlavně těch evropských,v úplně jiném světle než roky 1918 nebo 1945.

A last but not least bychom měli trvat na tom, aby referendu byly předkládány jen věci obecně srozumitelné, zejména lokální povahy. Ústavní smlouva této povahy není a proto k referendu v žádné zemi dojít nemělo.

Leč vraťme se na závěr k úvodnímu Masarykovu výroku. Masarykovi tehdy nebylo 35 let, nýbrž 83, a zbývaly mu už jen 4 roky života. Takže je to teď na nás, ale jak říkal jeho syn, pravda zvítězí, ale dá to fušku. Bohužel věřím víc na tu fušku než na to vítězství.