"Dámy a pánové, vítám u nás profesora filosofie v Heidelbergu Martina Heideggera juniora... děkana psychologické fakulty ve Vídni, doktora Sigmunda Freuda, vnuka slavného psychoanalytika, zvaného ryšavý doktor... a docenta zbytečných kultur, pana Georgese Dumézila z College de France."

"Tak, pánové. Čím začít u tak širokého tématu jako je vliv zbytečných kultur na formování postmoderní společnosti. Snad, pane profesore, dá se vůbec o nějakém vlivu hovořit?"

"Víte, u zbytečných kultur vůbec nezáleží na tom, jakou mají roli či vliv na formování -- jak jste to řekl, postmoderní?"

"Ano, postmoderní jsem řekl, i když si uvědomuji že tím obsah nutně vulgarizuji."

"...tedy postmoderní společnosti, ale zda vůbec existují. Zda se vůbec jejich existenciála nachází ve světlině bytí, jenž prostupuje jako sluneční paprsek lesem vzrostlých smrků."

"Dovolím si s panem kolegou nesouhlasit."

"Ano, pane docente, vy máte asi jiný názor, že..."

"Zrovna včera jsem přijel z podnětného studia zapomenutého perského etnika, které po tři generace žilo na pomezí Rádžistánu a Tádžikistánu v šestém století před Kristem. Můžeme říci, že neměli na formování postmoderní společnosti vliv? Absolutně ne! Vždyť jak bychom mohli pokročit ve vysvětlování postmoderních mýtů, nevíme-li, že nejdůležitějším magickým obřadem perských Šišnů bylo metání cedrových šišek do ohně z býčích žláz! Mám takový pocit, že pan profesor v příznačné evropské sebestřednosti pomíjí nezměřitelně velký vliv tzv. zbytečných kultur."

"Pan docent Dumézil jako vždy nic nechápe. Nám nejde o to, zda nějaký vymřelý domorodec metal šišky, hledáme samotný předpoklad onoho metání. Tedy jakési metametání, které onoho zbytečného domorodce transcenduje. Cokoliv jiného je vulgarizace bytí, jakési skrývání v "ono se," které tak neautenticky rozvrhuje naše bytí v nevulgárním pojetí času."

"Podívejme se však na toto téma i z hlediska psychologie. Vy jste, pane doktore, nedávno vydal široce komentovanou stať Sex, orgán, mýtus a vznik postmoderní společnosti. Jaký vliv může sex na samotné základy postmoderní společnosti mít?"

"Během své praxe v Moravských Budějovicích jsem zjistil fantastickou věc, že každý pohlavní orgán zaujímá v psychice nějaký post. Když si uvědomíte souvislost, že tento objev spadal ještě do doby moderní, nutně z toho vyplývá, že dnešní pohlavní orgány už jsou nutně post-moderní."

"Tak to je skutečně fascinující. Jak se taková pohlavní postmodernita projevuje?"

"Víte, je to fascinující věc. Asi nejzásadnější věcí je, že již se pohlavní orgány neberou jako nástroj nějakého metavyprávění. Už neslouží státu k rozmnožení daňových plátců a církvi k zmnožení oveček, ale čistě modernímu člověku, který se osvobozením od moderního id dostal do fáze postmoderního superega a jeho orgán získal neomezenou svobodu. No a druhá změna je zánik subjekt-objektového vnímání světa. Není-li totiž pohlavní orgán objektem, nemůže být ani subjektem. A to znamená, že existence, jak ji tady nastiňuje pan Heidegger junior, je úplným nesmyslem, protože neexistuje. My prostě nejsme. Jsme jen sítí pohlavních orgánů předurčených ke svobodě postmoderního superega."

"Ano, pane docente..."

"Do jisté míry musím s panem doktorem souhlasit. Existence existence je skutečně problematická. Jak můžu zjistit svou existenci pomocí nějaké světliny? Co když jsem perský domorodec a nemám po ruce žádné světlo, abych se na ni mohl podívat? Existuje i on? Nebo pouze já, protože má světlina je správně napájena elektřinou? Na druhou stranu, zcela odmítám tézi o síti pohlavních orgánů. Podívejte se znova na ty Šišnovce. Vždyť oni sexuálně nežili a proto vyhynuli během tří generací! Můžeme tedy i o nich říci, že žili v síti pohlavních orgánů? To si snad nemůže myslet ani děcko ve školce."

"Pane profesore, máte poslední slovo."

"Lidem je absolutně jedno, jestli jejich orgány žijí v síti či nějaká zbytečná kultura před šestadvaceti stoletími vymřela. Lidi zajímá, do jaké míry je jejich existence autentická či ne. A bavíme-li se tu o čemkoliv jiném, pak je to naprosto mimo žitou realitu."