"Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad a hlubokého přesvědčení." Podle jiných figur lze odpůrci upřít, čím je nebo jaký názor zastává, převést polemiku na jiné pole nebo se dovolat obecně uznávané autority ("již Pantagruel pravil"). V každém případě je třeba vyjít z polemiky vítězně, s mravní či intelektuální převahou.

Je zajímavé, že v Čapkově výčtu schází figura, která by se dala nazvat "Vymlouvej se a zatloukej, dokud se na celou věc nezapomene"; zřejmě nebyla v autorově době tak běžná, jako je tomu dnes. Pouštíme-li se totiž do písemného zápasu se svým protivníkem, musíme nasbírat a zformulovat jakés takés argumenty, což vyžaduje jisté úsilí, zatímco výmluva je běžný manévr, který jsme si osvojili už v mládí, například když jsme chtěli oklamat rodiče a učitele; subjektivně doložená výmluva se mimoto nedá tak snadno vyvrátit jako vyčtený nebo vymyšlený argument. Dovolíme si tedy Čapkovu stať doplnit praktickým přehledem výmluv, které se někdy zdají neprůhledné, přestože vyplývají z běžných lidských vlastností, jako je lenost, nejistota, obava, omezenost, poklonkování mocným či snobské přezírání.

1. Nejjednodušším druhem výmluvy je Zapírání. "Žádnou zprávu (příspěvek) jsme od vás neobdrželi. Vedoucí odboru (rubriky) není toho času přítomen. Nemohu vám poskytnout žádné bližší informace; obraťte se na našeho tiskového mluvčího." Podobné ukázky přináší například televizní pořad Černé ovce; díky tomu, že jsou reportéři dostatečně neodbytní, usvědčí nakonec zpovídané osoby z nedbalosti či z podvodu, což se však ostatním občanům podaří jen málokdy (kamera je nebezpečnější).

2. Další formou je Odklad. Tato výmluva působí na první pohled vstřícněji, ale její efekt je zpravidla stejný jako v předchozím případě. "Nemůžeme se vám momentálně věnovat (pro mimořádné zaneprázdnění, pro nemoc, pro nepřítomnost), ale zkuste se ohlásit později. K vaší žádosti (zlepšovacímu návrhu, připomínce) jsme se dosud nepropracovali, ale vyčkáte-li nějakou dobu, sami se vám ozveme. Vedení naší firmy (redakce) se mezitím vyměnilo, a tak připadla vaše žádost jinému referentovi."

3. Třetí klička je Negativní posudek. "Váš příspěvek je příliš obecný (odborný, kritický, rozsáhlý, okrajový, nevhodný pro naše čtenáře); zkuste ho zaslat jinému časopisu." Je samozřejmě zbytečné, aby se autor pokoušel svůj příspěvek přepracovat.

4. Ještě zjevnější je čtvrtá podoba výmluvy, jíž je Odmítnutí. "Náš pořad (časopis) je výběrový. Váš příspěvek neodpovídá našemu tematickému zaměření. Nemůžeme a nechceme rozšiřovat okruh svých spolupracovníků." Nadřazenost se dá zdůraznit větou "Nikdy jsem o vás neslyšel." Tyto odpovědi už dávají jasně najevo, že je autor nežádoucí a že se chce vetřít někam, kam nepatří. Dotyčnou elitu přitom může tvořit politická strana, křesťanská obec, jihomoravští nebo západočeští spisovatelé, začínající básníci, bývalý disent, bývalý underground, výbojné feministky, skrytí homosexuálové, sběrači společenských klepů apod.

5. V krajním případě redakce (zahraniční nadace) otevřeně prohlásí, co ji na přispěvateli či žadateli popuzuje. "Neposkytujeme prostor (podporu) zavilým kritikům chartistů (ekonomických kapacit)." Taková proklamace se sice dá do jisté míry vysvětlit tím, že někteří zahraniční sponzoři mají o zdejší situaci zkreslené (zaujaté) představy, ale jinak si nezadá s normalizačními verdikty, které otevřeně diskriminovaly někdejší odpůrce režimu".

6. Dopustí-li se vedení listu (ústavu) prokazatelného přehmatu, může vyrukovat s výmluvami, které překřtí na Omluvy. "Naše tehdejší tvrzení vyplývalo z odlišné politické (kulturní) situace. Neměli jsme ještě k dispozici oficiální stanovisko vlády (policie). Byl to jen osobní názor dotyčného pracovníka, za nějž naše instituce nenese odpovědnost." Obzvlášť lidsky a obzvlášť česky působí formulky "Chybička se vloudí" nebo "Selhal lidský faktor"; kdo by chtěl takové šibalské průpovídky vyvracet?

7. Do poslední skupiny se řadí výmluva, zvaná Zkroušená tvář, která sklízí úspěch především při soudních jednáních. "Když vidím krev, dělá se mi špatně." prohlásí například muž, jenž ujel z místa nehody. Jiné varianty: "Neumím plavat, a tak jsem aspoň doběhl na nejbližší poštu. Cestou jsem vytratil mobil." Je-li obžalovaný obviněn z vraždy či ze zabití, může prohlásit, že si nic nepamatuje, že je v péči psychiatra, nebo že svou oběť nechtěl zabít, nýbrž jen postrašit. Vražednice může zas obměkčit porotu tvrzením, že svůj čin spáchala z lásky (nechtěla, aby její nemocný milenec trpěl, nesnesla pomyšlení, že jí milenec zahýbá apod.), protože u žen se toleruje jistá míra iracionálního jednání. Tyto výmluvy nemusejí být samozřejmě vždy vylhané, ale běda, když se o někom roznese, že je vůči nim bezbranný: Každý medik, který studoval v padesátých letech, například věděl, že ho akademik Jan Wolf, histolog se světovým renomé, při obávané zkoušce nevyhodí, vymluví-li se na své aktuální milostné problémy.

Vyskytnou se ovšem i situace, kdy je třeba ospravedlnit naše někdejší jednání, aby si naše děti nebo naši kritičtí současníci náhodou nepomysleli, že jsme se v mládí chovali jako zbabělci nebo oportunisté. Nejsnazší (a poměrně pravdivá) výmluva pro tento případ zní, že jsme se tenkrát teprv rozhlíželi po světě, nebo že jsme naivně uvěřili tezím, které nám předkládali učitelé a média. Nestačí-li to, můžeme uplatnit sofistikovanější výklad: "Kolaborace? Čistý štít? To jsou jen slova. Každý živočich bojuje o přežití -- to je normální."

Jiná verze apeluje na zdravý rozum. "Chceš-li být lidem užitečný, milý synu (vnuku), musíš něco vystudovat. A chceš-li něco vystudovat, musíš být loajální k těm, kdo tě na tu školu doporučili, k těm, kdo ti tam budou přednášet, i k těm, kteří tě pak zaměstnají. Nebo se chceš radši stát kopáčem (uklizečkou)?"

Ne, to váš potomek samozřejmě nechce, a kdyby náhodou chtěl, můžete ho usadit další, eticky podbarvenou verzí: "Nikdo nemá právo soudit druhého člověka, neví-li, jak by se sám v dané situaci zachoval. Důležitý je osobní příběh, ne nějaký podpis či prohlášení." Jistě, podpis (příslib spolupráce s tajnou policí, souhlas s odsouzením nepohodlné osoby) může být vynucený, ale záleží na tom, jak velkému ohrožení se přitom vystavujeme; jsou v sázce banální existenční jistoty, nebo život? Je mimochodem zajímavé, že upřímní lidé se radši přiznají ke zbabělosti než k zaslepenosti; strach zřejmě vzbuzuje víc empatie.

Předchozí výmluvy diskreditují nanejvýš jednotlivce; naproti tomu arogantní výmluvy politiků či generálů ohrožují někdy celé národy. "Kdybychom neobsadili vaši zemi my, obsadily by ji západní mocnosti, a to jsme nemohli dopustit," prohlásil ještě po 25 letech od násilné invaze ruský generál, který vystoupil v televizním dokumentu Přerušené jaro od Jefima Fištejna a Milana Maryšky.

Je to samozřejmě doklad omezeného vojenského myšlení: Nevystřelíš-li po protivníkovi ty, vystřelí protivník po tobě; všichni lidé jsou podle této devízy potenciální nepřátelé.

Proto se osnovatelům vojenských vpádů, etnických čistek a okupací hodí jakákoli záminka (výmluva), která apeluje na vlastenecké cítění; nejčastěji ohlupují občany svého národa tvrzením, že našli tajný arzenál zbraní, že získali zaručené zprávy o nepřátelských úmyslech protivníka nebo že obhajují demokratické (křesťanské, islámské) zásady, které protivník porušuje.

Na závěr připojujeme stručnou nabídku výmluv, určenou pro další obory lidské činnosti. Neuznaní politikové si mohou postěžovat na to, že občané nepochopili jejich ušlechtilé vize. Nemilosrdní soudcové mohou na svou obranu uvést, že jim obžalovaný připomínal lupiče Babinského. Recidivisté se mohou zaštítit tím, že museli v dětství často klečet na hrachu. Zahradníci se mohou vyznat z toho, že by nedokázali zatratit pomlouvaný plevel kvůli opěvanému květinovému záhonu. A Bůh (bude-li schopen té pokory) se může přiznat k tomu, jak byl vysílený, když stvořil svět; kdo by mu tedy chtěl zazlívat, že mu trochu ujela ruka, když modeloval prvého člověka?