Nazírána z druhé strany Atlantiku, třeba z New Yorku (proč ne z Washingtonu, to si hned povíme), vlastně ani nazřena být nemůže. Není ji totiž vůbec vidět.Bez mapy světa ji nenajdeme, zvláště nevíme-li, kde hledat. Středoškolačky zde dotázané, co je učí v zeměpisu, si nebyly jisté, co slovo geography vůbec znamená -- o své vlasti se mimo dějin dovídají v předmětu společenské vědy. Ptát se jich na Českou republiku bylo zbytečné.

Tuto okolnost můžeme svádět na americké školství (na něž si sami Američané v poslední době stěžují stále víc). Ale vezmeme-li v úvahu sdělovací prostředky, jež ve věku vizuální kultury považujeme zpravidla za velmi důležité nástroje informovanosti a utváření názorů, pak je americký horizont neméně vzdálený než horizont středoškolaček (což platí nejenom ve vztahu k ČR). Velké televizní společnosti -- Fox, ABC, NBC (CNN je výjimkou, ovšem jen do jisté míry) -- toho o zahraničí, pokud se události netýkají bezprostředně USA, mnoho nepovědí. V tištěných médiích to nevypadá lépe, ani pokud máme na mysli "velké" deníky jako jsou New York Times, Los Angeles Times nebo Washington Post.

Mimo velká města přejímá totiž tisk zprávy o zahraničních událostech z tiskových agentur v rozsahu ještě mnohem menším a rovněž bez výjimky jen pokud se dotýkají "amerických zájmů". Na první straně newyorských Timesů, obyčejně považovaných za vlajkovou loď amerického tisku -- vycházejí každý den, neznajíce svátků a nedělí -- můžete třistapětašedesátkrát do roka číst hrdé heslo: "Všechny zprávy, které lze tisknout" (All the News That's Fit to Print). Ve skutečnosti to dávno neplatí, i NYT dovedou zprávy potlačit -- ačkoli např. za druhé světové války se ze spolehlivých pramenů dověděly o holocaustu, nic o něm nereportovaly. A tak vlastně nepřekvapí, jestliže jsem v dubnu a květnu tohoto roku během pozorného čtení našel jen jedinou zprávu o České republice -- článek, datovaný ze Železné Rudy popisoval starosti českých majitelů drobných obchůdků v této oblasti ("známé také jako Sudetenland", tvrdil reportér), způsobené vstupem ČR do EU z toho, že ubývá německých kupujících. Ani slovo během osmi týdnů o změnách ve vládě nebo vůbec o situaci v zemi, která je také spojencem (byť i možná pouze "takéspojencem") v NATO.

Vlny na českém politickém rybníce se mohou zdát, pozorovány z ciziny, známou bouří ve sklenici vody. Vlastenecký optimista by asi řekl, že v této zemi je takový relativní klid, že to zámořským přátelům nestojí za to o ní psát. Pesimista by zase mohl prohlásit, že tato země je příliš malá na to, aby se o ni dominantní světová velmoc zajímala (koneckonců proti přeletům s teroristy, dopravovanými do zemí, kde je přimějí mluvit, vláda této země neprotestovala -- možná ani nebylo nutné ji o tom zpravit, neřku-li požádat o svolení - a povinnosti člena zmíněné zkomírající aliance v rámci svých možností plní). Ocitáme se tak u zásadní otázky: jsme zemí malou nebo zemí bez významu, jestliže nás největší spojenec nevidí? Třeba ovšem dodat, o čem byla zmínka: samozřejmě, že "příslušné" autority nás "vidí" - americké ministerstvo zahraničí vede ČR v patrnosti. Ale veřejnost, ta "Amerika", o které bývá řeč nejčastěji, naši zemi nevnímá.

Co s tím - pokud nám záleží na tom, abychom byli viditelní? A muá nám vůbec záležet?