Posmívat se provoznímu řádu je slaboduchost. Možná, že až náš student trochu vyroste, všimne si, že na leckteré stěně visí zarámovaný provozní řád. Možná, že pak i vystřízliví. Až bude jednou mít vlastní děti, přestane se smát i polednímu klidu a bude možná první, kdo půjde recepčnímu udat hlučného souseda rušícího noční klid.

Budoucí inteligent nám předkládá hypotézu implikující chmurnou minulost provozním řádem utlačovaného horníka. Měl by ji ovšem nechat otestovat těmi, kteří tu hrůzu zažili. Možná, že by ho odpovědi překvapily, zejména pokud narazí na nezaměstnané horníky. Možná, bude po probuzení blíže k realitě.

Náš student ovšem nemůže vědět, že podniková rekreace měla jen velmi málo společného s politikou. Nemůže vědět, že za ní byla spousta práce úplně normálních lidí, kteří se podíleli na stavbě a údržbě objektů a na daších věcech, které s chodem zařízení souvisely. Nemůže vědět, že mimo hlavní sezónu byly mnohé objekty přístupné širší veřejnosti výměnou za malý poplatek a -- jaká hrůza - dodržování řádu objektu. Nemůže vědět, co to znamenalo pro matky s dětmi. Nemůže vědět, co to znamenalo pro tehdejší studenty. A už vůbec nemůže vědět, že to bylo všechno dobrovolné.

Přesněji řečeno, náš student to nemůže vědět z vlastní zkušenosti, protože se v té době ještě podělával do plenek (díky ironii osudu možná právě ve ztichlém pokoji podnikového rekreačního střediska). Mohl by se ale lecos dozvědět dodatečně, kdyby chtěl. Třeba by to prospělo i jeho psaní