Tato zpráva nesvědčí ovšem o katastrofálním stavu spoření českých domácnosti, ale o katastrofálním stavu některých výzkumů veřejného mínění. Neukazuje totiž věrný obraz zkoumaného předmětu (spoření domácnosti), ale věrný obraz toho, jaký postoj mají respondenti (v počtu více než tisíc) k výzkumu veřejného mínění.

Centrum pro výzkum veřejného mínění si totiž "odpustilo" verifikaci získaného výsledku - jeho srovnání se skutečností a klidně šířilo poplašnou zprávu vzbuzující "blbou náladu".

Podívejme se na některé skutečnosti.

Do roku 2002 vzrostly korunové vklady domácností cca 3,200.000 domácností z cca 690 mld na cca 850 mld Kč, tj. o cca 40 mld Kč ročně (tj. o cca 12.500 Kč ročně na jednu domácnost). Jde přitom o čisté úspory, tj. celkové úspory zmenšené o výběry. Celkové úspory jsou podstatně vyšší. K tomu je třeba ještě připočítat vklady v devizách, které vzrostly z cca 71 mld na cca 95 mld Kč (tj. o cca 750 Kč ročně na jednu domácnost), takže úspory domácností se blíží jednomu bilionu Kč.

Dále řada domácností neukládá své úspory do peněžních ústavů ale nechává si je pro nízké úrokové sazby doma, nebo je ukládá do cenných předmětů.

Přebytek peněžních příjmů jedné domácnosti (o průměrné velikosti 2,48 členů) nad výdaji činí cca 14.900 Kč ročně, což je v dobrém souladu s výše uvedenými hodnotami.

Samozřejmě že každý namítne, že průměry nejsou často věrohodnými údaji. Jsou tu však další skutečnosti.

V roce 2003 byla míra inflace 0,1 %, reálná mzda se zvýšila o 6,4 % a míra úspor zůstává přibližně 6 %. Bylo uzavřeno cca 2,5 mil nových smluv na stavební spoření, čímž jejich počet vzrost na cca 8,5 mil (což znamená, že cca 85 % obyvatelstva spoří). Dále existují milióny dalších spořících účtů. Spotřební úvěry, které musí být z budoucích úspor spláceny, vzrostly na cca 150 mld. Bylo prodáno cca 150.000 nových aut a 110.000 ojetých aut, více než 700.000 mobilních telefonů, milióny domácností si z úspor zaplatili dovolenou, atd. Přitom málokdo má takový měsíční plat, aby si z něho bez spoření koupil automobil nebo zahraniční dovolenou.

Z toho jasně vyplývá, že tvrzení o tom, že 38 % domácností není schopno ušetřit ani korunu neodpovídá skutečnosti a je jen výrazem subjektivního postoje respondentů. Zejména by bylo zajímavé zjištění, proč některé domácnosti nejsou schopny zvyšovat své úspory -- jestli mají malé příjmy nebo neúměrně velké výdaje. Odpověď u obdobného výzkumu, který by provádělo Centrum, znám předem.

Není to nic nového, neboť respondenti většinou nevypovídají o tom co je, ale o tom, co si myslí, že by mělo být, jak by měli vypadat nebo o tom, co by chtěli nějak změnit.

Např. podle jednoho průzkumu veřejného mínění v Kalifornii rozhodná většina domácností tvrdila, že se u nich rozhodně nepijí alkoholické nápoje. Průzkumem kontejnerů s odpadky se však zjistilo, že u rozhodné většiny domácností jsou v nich obaly od alkoholických nápojů.

Také u nás tomu není jinak. Jsou např. notoricky známé rozdíly předvolebních preferencí jednotlivých stran a skutečně dosažených výsledků, například u KSČM a další a další.

Otázkou ovšem zůstává, jakou hodnotu mají takovéto výzkumy veřejného mínění prováděné Centrem za peníze daňových poplatníků.