Milane, vy argumentujete, že být válečným zpravodajem je tak děsivá a emocionální zkušenost, že v této situaci neplatí měřítka profesionální novinářské práce. Samozřejmě, že každý novinář má povinnost obhajovat základní principy humanity a základní civilizační hodnoty a být na straně bezbranných a slabých, na straně obyčejných lidí proti moci. V tomto smyslu jistě novinář nemůže být nestranný, má-li na jedné straně vraha se samopalem a na druhé straně matku s malým dítětem, v takové situaci nemůže říci, že zůstává nestranný. Ani není možné, slyšíme-li v rozhlasové diskusi výroky jako "Všichni cikáni (židé, černoši, Ukrajinci, Vietnamci, atd.) by měli jít do plynu" aby moderátor řekl uctivě: "Děkuji vám za názor" a takový proticivilizační výrok nekorigoval (v České rozhlase se tohle občas právě děje - rasistické výroky posluchačů jsou občas ponechávány bez korekce - vždyť přece máme "svobodu a demokracii".

Inter arma silent musae - Ve válce múzy mlčí zní omluvně latinské heslo. Znamená to taky, že v situaci, kdy se bojuje, a jde o krk, použije každý nejrůznějších úhybných a neseriózních prostředků, aby si zachránil život. Myslím, že pro profesionálního novináře je to nepřijatelné. Nijak neupírám Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové odvahu pronikat do oblastí válečných konfliktů, jenže jejich psaní bývá emocionální a zjednodušené.

A mimochodem, dobrý novinář také nepřijímá ceny od politiků, něco takového je pro nezávislého novináře urážlivé, protože to vyvolává podezření, že - nejsou nezávislí. Viz ZDE.

Jenom proto, že jsem byl svědkem nesmírného utrpení civilistů od jedné, surové válčící strany, přece nemůže znamenat, že začnu celou složitou válečnou situaci interpretovat černobíle a stereotypně. Existuje celá řada docela velkých mezinárodních reportérů, vystavovaných pravidelně takto obrovskému emocionálnímu tlaku, kteří to nedělají.

A druhá věc je, že se seríózní novináři neúčastní nátlakových akcí. Právě to, že si zachovávají férovou nestrannost, znamená, že už pouhé jejich slovo má - mezinárodně - třaskavou sílu. Reportér televize BBC Michael Burke byl první, který v osmdesátých letech objevil pro celosvětové televizní diváky hladomor v Etiopii. Vyvolalo to celosvětovou humanitární akci Live Aid, kterou pak zorganizovali rockoví zpěváci, v čele s Bobem Geldofem. Novinář, který to svou reportáží způsobil, se nátlakových akcí neúčastnil.

Jistě - inter arma silent musae - i během tohoto útoku na Irák existovaly televizní stanice, které ztratily kredit. Mezi ně patřila nejen Fox News, vyšetřovaná v Británii pro nevyváženost zpravodajství, ale i televize CNN a z druhé strany samozřejmě arabské stanice - al Džazíra či televize v Abu Dhabi; i když al Džazíra byla v arabském světě snad nejotevřenější, i ona podléhala arabským předsudkům o Západu. Nejšpatnější pro novináře je, když podlézá mocným, majitelům svého sdělovacího prostředku anebo dokonce svým čtenářům, divákům či posluchačům a utvrzuje je v jejich omezenosti. V tom smyslu považuji za snad nejšokující poznámku z poslední doby výrok, který řekl Františku Kostlánovi jeden český novinář, viz ZDE : "Věřte mi, že jako novinář to mám s prosazováním antixenofobních a antirasistických reportáží velmi těžké. Prostě proto, že si nemohu dovolit, aby se mnou v některých pasážích reportáže divák nesouhlasil."

Co je to za děsnou karikaturu novinářské práce?