Na světové hokejové scéně existuje několik rivalit: skandinávské a zámořské derby, přičem zápasy mezi USA a Kanadou jsou něco mezi sousedskou prestiží a politickou rivalitou. Žádné z nich se ale nevyznačuje onou ambivalencí jako ta naše česko-slovenská. Samostatné vystupování Čechů a Slováků na světovém hokejovém kolbišti se paradoxně stalo posthumním důkazem česko-slovenské vzájemnosti -- většina lidí dokáže fandit i tomu druhému a nezřídka se objevují hlasy, že vlastně obojí hrají za Československo. Bohu žel za to duchovní, nikoliv faktické. Je tragédií našich moderních dějin, jak snadno jsme se dokázali zbavit něčeho, na čem usilovně pracovaly minulé generace; neschopnost spojená se sobectvím politických vůdců a absence občanské kultury, která by selhání politické reprezentace dokázala vyvážit, vykonaly své.

Přitom právě sport ukazuje, že existovaly i jiné možnosti mezinárodního zviditelnění, a to nejen pro slovenskou stranu. Při troše citlivosti na české straně (uvědomíme-li si, jak pro svět československé splývalo s českým, byla snaha Slovenska v tomto směru pochopitelná), špetky fantazie a politické vůle uchránit společné bylo možné nalést řešení, která by zachovala federaci a zároveň poskytla prostor pro vlastní prezentaci obou národních republik. Jednou z oblastí, které takovou možnost poskytovaly, byly kopaná a hokej.

A tak zatímco jsme se plnou silou vložili do boje o pomlčku a přeli se -- dlužno dodat že navýsost zideologizovaným způsobem - o význam slov "občanský" a "národní",o konkrétních možnostech ve výše uvedeném smyslu nebyla ani zmínka. K zamyšlení nutí skutečnost, že ačkoliv zejména česká strana pro nové zahraniční "vzory" více či méně nadšeně horovala, k jejich smysluplné inspiraci v tomto případě nesáhla.

Představme si na okamžik, že bychom ve dvou masových sportovních odvětvích, kopané a hokeji, zavedli britský model. Představme si, že bychom, podobně jako Velká Británie ve fotbale a ragby, měli jeden stát a dvě reprezentace: Česko a Slovensko. A jelikož právě hokej hrál v našich moderních dějinách politickou úlohu, představme si třeba v pravidelných intervalech exhibiční zápasy či turnaje, kde by hrála společná reprezentace - československé mužstvo.

To by ovšem naši politikové museli být profesionélové jako jejich západní vzory. Ti totiž na rozdíl od nich vědí, že sport a politika spolu vždy velmi úzce souvisely, a sice nejen ve smyslu novodobých gladiátorských her, kterými se široké davy v pravidelných intervalech dokáží odpoutat od každodenních starostí a "blbé nálady". Sport sloužil a slouží rovněž jako propagace země na venek a jako společenské tmelidlo uvnitř společnosti. Zejména ona odvětví s masovou popularitou působí coby identifikační faktory. Čeští zodpověďní činitelé ve sportu i politice to m.j. na rozdíl od Slováků nepochopili dodnes, jinak by totiž nemohli divákům z celého světa prezentovat naši zemi nejprve pod přídavným jménem "Czech" a následně po oprávněných protestech pro jistotu pod žádným -- vice než deset let poté, co Česko na mezinárodním poli vystupuje jako samostatný subjekt. Máme zde co do činění se stejným ignorantským duchem, který se podepsal na rozdělení Československa.

Vidět Slováky a Čechy společně v hledišti vyvolává rozporuplné pocity radosti a smutku, Angličany, Skoty a Welšany takto neuvidíme. Společný stát přesto mají, zatímco my jsme jej lehkovážně pohřbili. A tak si můžeme připomenout postesknutí Jana Masaryka, kterým počastoval zakladatelské deficity první Československé republiky: "Měli jsme asi tolik fantazie jako čerstvě narozené tele." Co říci na adresu protagonistů dnešních?