Apel Michaila Gorbačova, že musí Evropa aspirovat na "společný evropský dům" byl prorocký. Bez západní pomoci Východu by rozdělení Evropy nikdy nebylo odstraněno. A bez rozhodnutí těch, kteří se těší novým svobodám, přijmout odpovědnost a disciplínu trhu a demokratické politiky by byla východní Evropa stále ještě spojována s pejorativním výrazem "Východ".

Zdálo se, že problémy jsou nezvládnutelné. Země jako Jugoslávie nebo Československo se po rozkladu útlaku rozpadly a projevil se latentní nacionalismus. Západní nadšení pro "sametovou revoluci" či sjednocení Německa se rychle proměnilo v cynismus. Válka a chudoba učinili Balkán znovu synonymem chaosu.

A právě proto se východní Evropa tak nadšeně ucházela o členství v NATO. Tato aliance poskytla nejen bezpečí před Ruskem, ale také demokratickou dobrou pověst, silnější právní rámec a symbolické přijetí Západem. Hlubší partnerství měla poskytnout Evropská unie, ale to mělo trvat příliš dlouho. NATO bylo považováno za rychlou, populární a dosažitelnou cestu. Západ měl nejprve pochybnosti. S několika málo výjimkami však Východoevropané přesvědčili. Proto je správné, že většina z nich má být nyní sjednocena v Praze, na scéně jednoho předchozího upřímného pokusu zreformovat zdiskreditovaný komunistický systém. Druhé Pražské jaro dosud neskončilo.