Můj nebožtík otec měl zase jinou zkušenost. Při jedné prvorepublikové pěší túře po Šumavě se k jejich české společnosti sbíhala ve vesnicích školní mládež a hlasitě na ně pokřikovala skot, skot, což otec, ač tehdy dávno ještě politicky nevycvičen k obraně Benešových dekretů a - jak rád zdůrazňoval - obou zemských jazyků mocen, považoval za projev hrubého sudetského nacionalismu, dokud mu rozšafný sudetský hospodský spisovnou němčinou nevysvětlil, že ke zdvořilosti vedená dítka (každého hlasitě pozdrav) na ně radostně volají Grüss Gott, neboli Pozdrav Pánbůh.

Z anekdot lze načerpat daleko větší poučení, než by se zdálo. To není pouhé jiný kraj, jiný mrav, nebo že v Sudetech na nás už nikdo radostně nevolá skot a že si pro skot musíme zajít až do Bavor, kdežto v Sudetech se můžeme nadít tak nanejvýš nějakého toho jagzemadé od vietnamského prodejce trpaslíků nebo od rómské prostitutky, která reemigrovala z júkej.

Tak třeba stojí za povšimnutí, že postmoderní česká dívka okamžitě recyklovala své zdvořilostní návyky, získané nepochybně až v Británii (u nás ještě po maturitě zajisté nezdravila vůbec), do českého prostředí, kdežto můj otec sudetský pozdrav nerecykloval, nýbrž pouze pobaveně komentoval. Dále je zřejmé, jak usilovně ze svého jazyka systematicky eliminujeme všechno, co by se dalo spojit s nějakým mravním obsahem a jak kvůli tomu naivně a pošetile chodíme pro výpůjčky do míst, s nimiž jsme nikdy neměli a ani nebudeme mít nic společného. Já po nikom nechci, aby zdravil Pozdrav Pánbůh nebo dokonce Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Ale nám už vadí i ten dobrý den. Představte si, že by si někdo mohl pomyslet, že dobrý den je den, v němž konáte dobro. Fuj, to si radši přeložíme have a nice day, včetně toho mějte, a nic jsme neřekli. Nebo takové děkování. Dřív se děkovalo za laskavost, ochotu, trpělivost, snahu, milé přijetí a tak. Dneska? Thanks for your time. Žádná mravní konotace. Směna díku za čas. No, pozdrav Pánbůh. Dík přestal být výrazem vděčnosti.

Výborné je také české slovo fér a nyní už i férovost. Kdyby se nám cpalo jen do sportu, tak bych se ještě nedivil, protože tam pochopitelně žádnou mravnost nikdo neočekává, a co je to poctivá hra, neboli fair play, nechápou už dávno ani rozhodčí, ani hráči a nejméně funkcionáři a od nich všech vychovaní fanoušci. Ale ona poctivost, jako mravní termín, už je proti mysli i ekonomům, právníkům a různým filosofům, takže i odborná literatura se férovostí jen hemží. Jasně, že žádný neví, oč jde, a o to právě jde. Je to prostě úplně supr, absolutely super, což může taky být cokoliv, jen když to nemá co dělat s morálkou.

Úplným vrcholem je ovšem sloveso enjoy, které infikuje češtinu v roztomilém překladu vychutnat (si). Brzy čekám, že místo dobrou chuť - což je tak šíleně mravně zatížené ve smyslu střídmost, vybranost, kultivovanost jinak nízkého ukájení živočišného pudu - si přeložíme enjoy your meal jako vychutnej si svý žrádlo. Zatím se hlavně vzájemně vychutnávají zase ti sportovci a sportovkyně, takže když jeden druhému třeba vyšťouchne oko hokejkou, tak si ho vychutnal. Nepřeji ti tu zlou chuť, férový surovče. Ani si netroufám rozšířit své úvahy o enjoy do oblasti sexu, kde kdysi - od dob rytířské poezie až po Utrpení mladého Werthera - dominovalo mravní slůvko láska, někdy - až se to stydím říct - i platonická.

Ale pojďme ještě dál.

Čítávám, že naše země se stává úložištěm odpadu z celého světa. Odpady se buď likvidují, nebo recyklují, nejspíš podle toho, jsou-li nebezpečné čili nic. Ale i když je to třeba jinak, což vědí jedině ekologové, nám jde o něco jiného. Kdosi už si dávno povšiml, že v době postmoderní žádný už nic nového nevymyslí, protože jak něco vymyslet, když nevíme proč a nač. A tak se vybírají vrakoviště a skládky po celém světě, aby bylo z čeho recyklovat. Staří Římani na tom kdysi byli taky tak: nejdřív zlikvidovali Etrusky a Kartágince, to byli takoví pozdější Indiáni a Španělé, pak vybrali řecké intelektuální skládky a tak mimochodem při tom civilizovaně spolkli i ty Řeky; nakonec je strašně štvali Gallové a Germáni, něco jako dnes mohamedáni a Číňani, skromní a bojovní jako čerti, proti nimž sice postavili, jako div techniky a organizace limes, ale na druhé straně nevěděli, jak si je naklonit tolerancí, doložkou nejvyšších výhod, právem asylu a humanitární pomocí. Z jejich skládek si do Říma taky natahali všelijaký balast a křepčili okolo cizích bohů víc, než okolo vlastních. Nakonec je ti barbaři rozložili zevnitř a bylo houby platné, že občas nějaké z těch teroristických barbarů ukazovali v Římě v klecích a v řetězech, když je zajali. Byli ti barbaři ostatně taky výborní sportovci a figurovali na soupiskách všech lepších gladiátorských stájí, jejichž majitelé si i bez televize a reklamy přišli na pěkné prachy, přičemž nějaké to vyšťouchnutí oka hokejkou patřilo k tehdejšímu zábavnímu průmyslu stejně, jako dnes. A masy v Koloseu a na římském náměstí, zvaném Forum Romanum, už tenkrát taky za povzbuzování předsedů politických stran vyřvávaly kdo neskáče, není Říman a Jágr na Hrad, což se nakonec taky uskutečnilo, protože Jágr nejdřív vzal toho velitele hradní stráže, či císařské gardy nebo co to vlastně bylo, a za pár generací pak i toho císaře, neboť uměl vyšťouchnout oko hokejkou líp, než on. Tak takhle přibližně probíhal ten vnitřní rozklad, při němž se sice císař filozof Marcus Aurelius jistě obracel v hrobě, ale bylo mu to už houby platné.

Ale zase od odpadů zabíháme někam, kam nemáme, a musíme se vrátit.

Skládky a vrakoviště celého světa dnes zkrátka prolézá kdekdo a domáhá se lidského práva své podezřelé a nebezpečné ojetiny etablovat na našem svobodném trhu. To nejsou nějací ušlechtilí a pečlivě restaurovaní veteráni, co najdete na skládkách. To by bylo moc drahé, nevýkonné a tudíž neprodejné. Ne, to už je lepší recyklovat třeba Mein Kampf, Benešovy dekrety, JETE a tak podobně. Na tom se přece dá docela dobře něco trhnout; když už ne rovnou prachy, tak aspoň politický kapitál.

Inu, nemysleme si, že v právu je to lepší. To, že právníci taky nejsou schopni nic nového vymyslet, to chápu, protože ani oni nevědí proč a nač (a oni hlavně ani zač) něco nového vymýšlet. Ale oni nám radši recyklují cokoliv od Kelsena a Weyra přes Rawlse (spravedlnost jako férovost) až po Chamurapiho, o čemž například svědčí vskutku elegantní skutková podstata trestného činu vydání neschopenky nebo úvahy o Komoře správců konkurzní podstaty. Ještě aby nám tak recyklovali vedle Benešových dekretů, což se jim již skoro podařilo, taky norimberské zákony. Nejhorší je to, že právníci zcela neorganizovaně šmejdí doslova po celém světě a každý šunt, na který náhodou narazí, považují za Agamemnonův poklad, takže náš ubohý právní řád se začíná podobat tomu již na začátku zmíněnému úložišti nebezpečných odpadů.

Ekologové by se měli vážně zamyslet. Životní prostředí nejsou jenom mokřady a počty slonů afrických. Měly by se zřídit nějaké intelektuální rezervace a chráněné právnické oblasti, kde by se zakázalo zřizování skládek nebezpečných odpadů, výsadba nových paragrafů, sběr plodů omezených duchů a tak, a kam by neměli přístup ministři, poslanci, legislativci, a vůbec technokrati všech proveniencí.

Já bych se za nějakého hajného do takové rezervace přihlásil ihned, ale ani to by mě nezachránilo od globálního oteplování planety, které se nezadržitelně šíří i do oblastí ducha, jak se ostatně dalo čekat. Jenomže jak se něco přehřeje, tak se to co nevidět i zadře, pročež je lepší začít včas brzdit, pokud na té ojetině cosi podobného brzdnému zařízení vůbec ještě funguje.

Dík za čas, vychutnejte se, mějte pěkný den. Zkrátka ahoj!