Zadruhé chci popsat dva konkrétní případy, které jsou ilustrací mých obecných argumentů. A zatřetí mám určité návrhy, co by měla americká vláda dělat, jak by urychlila spravedlnost. Jak řekl před tímto výborem před šesti lety Stuart Eizenstat: "Odložená spravedlnost je spravedlností odepřenou."

Dnes mnozí lidé na obou stranách Atlantiku pořád ještě čekají.

Zaprvé, celkové zázemí.

Od roku 1990 se snaží české úřady vytvořit demokratický stát, založený na zákonnosti a na tržním hospodářství. V ohnisku těchto změn je majetek. Avšak došlo pouze k vlažným a polovičatým pokusům umožnit některým obětem zabavování majetku v nacistické a komunistické éře zažádat o návrat určité části jejich majetku.

České zákony týkající se soukromého vlastnictví jsou plny nejrůznějších časových i věcných omezení, jehož důsledkem je to, že došlo nepřijatelným způsobem k omezení množství majetku, který byl navrácen. Zabavování majetku za nacistické a komunistické éry nová vláda často legitimizuje. Zasedají v ní totž často v klíčových pozicích bývalí komunisté, a to v exekutivě i v soudnictví.

Během času se ozřejmilo, že česká vládní politika ohledně návratu zabaveného majetku má pouze jediný účel: přímo být ku prospěchu komunistickým a bývalým komunistickým činitelům, kteří získali tento majetek, anebo doufají, že ho získají při privatizaci. Lze dokázat, že všechny ostatní důvody, které čeští činitelé předkládají západním pozorovatelům, jsou falešné.

Například,před deseti lety tvrdil Václav Klaus a další ekonomové s komunistickým vzděláním, že by navracení majetku zpomalilo privatizaci. Byl to od samého počátku falešný argument - při privatizaci si musely úřady vytvořit mechanismy jak identifikovat nové vlastníky. Ukázalo se, že tyto mechanismy pracují nesmírně zdlouhavě a jsou vysoce zkorumpované. České hospodářství se dosud nevzpamatovalo z "tunelářských praktik" (asset stripping) ani z dalších praktik "divokého Východu". Při restitucích bylo možné se tomuto kroku v podstatě vyhnout - jasně existuje majitel a výhoda, že tento majitel uplatňuje legitimní nárok. Je tomu tak proto, že v důsledku zákona 119/1990 byly anulovány nelegitimní komunistické rozsudky ex tunc - od data, kdy byly vysloveny.

Je důležité si uvědomit, že anulováním těchto komunistických rozsudků ex tunc nepřestaly být oběti nikdy vlastníky, ani na jediný den. Bylo jim protizákonně odepřeno, aby užívaly svůj majetek - a za to by měly obdržet odškodnění, kromě bezpodmínečného návratu svého majetku a registrace tohoto majetku pod jejich jménem.

Český ústavní soud vydal v této věci několik verdiktů - že rehabilitované osoby nikdy nepřestaly být legitimními vlastníky (přestože de facto "vlastníkem" byl někdo jiný - nejprve stát a pak, typicky, vysocí představitelé jeho nomenklatury).

Avšak nižší soudy, na příkaz vlády, systematicky zabraňují realizaci těchto rozsudků a odmítají navrátit majetek právoplatným majitelům. Je to dalším příkladem smutné skutečnosti, že v České republice stále ještě nevládne zákonnost.

Nejvážnější jsou ustanovení, která brání návratu majetku všem osobám, které nejsou považovány za občany České republiky, právnickým osobám a těm obětem, jejichž majetek, zkonfiskovaný nacisty, jim měl být vrácen podle restitučních zákonů z roku 1945, avšak nedošlo k tomu před komunistickým převzetím moci v roce 1948. Oběti žijí v České republice i v zahraničí. Jejich nevrácený majetek se přesunuje k rukám bývalých komunistů s dobrými konexemi a k rukám agentů státní bezpečnosti, kteří jsou tak paradoxně odměňováni za podporu komunismu za minulého režimu.

Politikou české vlády je odpírat americkým občanům právo zažádat o návrat jejich zkonfiskovaného majetku. V červnu 1995 a znovu v červenci 1996 bylo rozhodnuto, že to porušuje nediskriminační požadavek článku 26 Mezinárodní smlouvy o občanských a politických právech.

Tato rozhodnutí česká vláda ignoruje, přestože mají v České republice právní sílu ústavního zákona. Česká vláda také ignoruje opakované požadavky americké vlády a amerického Helsinského výboru, aby přestala diskriminovat americké občany. Takže dodneška provádí Česká republika diskriminaci v této oblasti základních práv a svobod: a právo každého občana vlastnit majetek je porušováno.

Nyní se bude zabývat v tomto ohledu případem několika amerických občanů Evropský soudní dvůr. Doufáme, že tomu bude česká vláda věnovat pozornost.

Obnovení zákonnosti není důležité jenom pro oběti. Je také jasné, že tržní ekonomika se nemůže zdárně rozvíjet na základě majetkových práv, která jsou nelegitimní - a nejisté.

Majetková práva zůstávají nejistá, protože, naštěstí, mnoho lidí stále očeává, že nakonec zvítězí spravedlnost, i proti přáním současné české vlády. Zrovna minulý týden apelovalo Fórum evropských podnikatelů na českou vládu, aby zlepšila investiční klima v České republice omezením korupce a zlepšením funkce soudů. Vzhledem k tomu, jak málo poslouchá česká vláda takové apely, zřejmě budou muset ještě čekat.

Teď bych vám ráda řekla o jednou případu, jednom mezi stovkami, ne-li tisíci případů. Dva bratři, Jan a Jaroslav, zdědili v roce 1946 svůj rodinný dům poté, co zemřel jejich otec. Je to pěkná vila, která odpovídá statutu rodiny, která příslušela k vyšší střední třídě. Měla tři pokoje a zahradu a byla na dobrém místě nedaleko centra Prahy.

V roce 1953 zahájila vláda akci "B" proti buržoazii - byla to politika "třídního očišťování". Během několika hodin byli Jan a Jaroslav a jejich matka z vily vystěhováni, jejich majetek byl naložen na nákladní automobil, a byli odvezeni do vzdálené vesnice do domu bez vodovodu a kanalizace. Matce bylo dovoleno vrátit se do Prahy až v roce 1960. Vilu zkonfiskoval vládní bytový úřad, pronajímal ji za minimální cenu - asi 50 dolarů měsíčně - a nechával ji dlouhá léta bez údržby.

Když byl v roce 1991 přijat zákon o restitucích (zákon č. 87/1991), Jaroslav zažádal o navrácení vily, svým vlastním jménem i jménem bratra Jana, který uprchl do USA a stal se v roce 1974 americkým občanem. Soud vrátil Jaroslavovu polovinu vily, avšak nevrátil Janovu poloviny s tím, že Jan je americký občan, a tedy nemá na zkonfiskovaný majetek právo. Tak Jaroslav znovu okamžitě zažádal o navrácení Janovy poloviny pro sebe (protože byl jediným členem rodiny s právem na restituce) - avšak soud to odmítl a poukáal na to, že Jan je dosud naživu. To se stalo v roce 1992.

Tak dal Jan tento případ k českým soudům a dokonce se obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva. To bylo v roce 1995. Budu citovat z "Poznámek vlády České republiky" ohledně žádosti č. 23063/93, kterou podal Evropské komisi pro lidská práva a kterou podepsal dne 27. září 1995 ředitel odboru pro lidská práva na českém ministerstvu zahraničních věcí pan Rudolf Hejc: "Rozdílné zacházení s žadatelem a jeho bratrem lze ospravedlnit jejich rozdílným právním postavením, vzhledem k tomu, že každý z nich má jiné občanství." To je důvodem pro diskriminaci. Jan znovu získal české občanství v roce 1999, kdy to začalo být možné. Avšak to mu nepomohlo neboť restituční lhůty dávno vypršely. Takže dodnes, o mnoho právních peticí později, vláda stále odmítá vydat Janovi jeho polovičku domu; ta stále upadá bez údržby a bezpochyby čeká celá řada místních spekulantů, že si koupí Janovu polovinu vily od vlády, jakmile Jan zemře.

Toto je zvlášť neatraktivní rys přístupu české vlády - sotva skrývané přání, aby oběti už zemřely.

No, Jan - byl to můj otec - skutečně před čtyřmi měsíci zemřel. Všechno zdědila má matka. Chce svůj restituční nárok znovu uplatnit, ale v České republice (kde nezdědila nic než tento nárok) musí projít otcova závěť soudním potvrzením. To bude trvat určitou dobu - jistě měsíce, ne-li roky.

Jiným případem, velmi podobným, je případ George Hartmana. George - jehož mnoho příbuzných zahynulo v holocaustu - přišel do Spojených států po komunistickém puči v roce 1948. Neúnavně přednášel o zločinech komunistů. Po roce 1990 byl dům, který vlastnil se svým bratrem, také vrácen jen "napůl". Jeho bratr, který žil od roku 1948 ve Francii a jehož česká vláda uznala jako občana, obdržel svou polovinu. George svou polovinu nikdy neobdržel kvůli svému americkému občanství - a George také letos na jaře zemřel.

Co se týče dohody z roku 1928 o občanství, chci poznamenat, že během let české vlády této smlouvy zneužívaly s jediným cílem připravit americké občany o jejich majetková práva.

Co se tedy dá učinit nyní? Zaprvé, doufáme, že tento Helsinský výbor bude pokračovat ve své činnosti ohledně majetkových práv v postkomunistických zemích - ano, že tuto svou činnost prohloubí. Pomůže jen tlak ze Západu. Protesty obětí nemají žádný dopad. Například, třicet organizací předložilo před několika lety českému prezidentu a dalším činitelům v této věci proklamaci: tito činitelé ji ignorovali. Rádi bychom, a by byla tato proklamace učiněna součástí tohoto slyšení.

Teď, když je Česká republika členem NATO, čeští oficiální činitelé mají pocit, že se americká vláda už tolik nezajímá, jak se v České republice vládne. Je důležité, aby americká vláda zdůrazňovala české vládě, že má určité povinnosti - že se musí chovat tak, aby plnila mezinárodní závazky o lidských právech nediskriminačním způsobem.

Americká vláda by měla protestovat, když vysocí vládní činitelé tvrdí, že všechno, co měli dostat američtí občané, už bylo navráceno jejich českým příbuzným. Z dvou příkladů, které jsem právě popsala, je zjevné, že to prostě není pravda. Avšak toto opakovaně v českém tisku tvrdí pan Rychetský, náměstek českého premiéra, bývalý komunista a autor diskriminačních a nedokonalých restitučních zákonů. Skoncování s touto svévolnou diskriminací by mělo být hlavním úkolem americké vlády před plánovanou návštěvou českého prezidenta Václava Havla ve Washingtonu, která se má uskutečnit dne 18. září 2002.

Americké úřady by měly požadovat, aby česká vláda reagovala na dvě závazná rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva. Spojené státy jsou členem tohoto výboru. Měla by být určena časová lhůta - ta, do níž měla česká vláda podle ustanovení výboru původně reagovat, dávno minula. Nikomu to, jak se zdá, nevadí, a tak je česká vláda spokojena.

Americká vláda by měla zdůraznit českým úřadům, že ti, jimž je odpíráno navrácení jejich majetku, nejsou prostě žebráky, které je možno podrobovat nesčetným byrokratickým procedurám, v jejichž rámci musejí pořád dokazovat, že skutečně jde o jejich majetek. Naopak je povinností českých vlád tento proces urychlit, ulehčit ho pro žadatele a navrátit jim majetek co nejrychleji a vyplatit jim odškodnění: zaprvé za odklady, které způsobila nynější vláda, a zadruhé za období, kdy obětem předchozí režim upíral užívání jejich majetku. Český stát nepřevzal pouze majetek předchozího komunistického státu, převzal i všechny jeho povinnosti. Pro česko-americké vztahy by mělo být důležité, zda zachází česká vláda s obětmi nacistického a komunistického režimu s řádným respektem a slušností.

Zadruhé bychom chtěli doporučit Helsinskému výboru, aby konal slyšení s odpovědnými českými činiteli v České republice, na něž by měl přístup český tisk a česká veřejnost. Jak zřejmě víte, čeští činitelé, zejména Václav Klaus, otevřeně odmítají požadavky, které vznáší americký Helsinský výbor. Bylo by pro ně obtížnější toto činit, kdyby se slyšení konala v České republice. Je velmi příjemné navštěvovat Českou republiku, lidé jsou tam skutečně přátelští - tedy lidé mimo státních úředníků, mezi nimiž jsou někteří bývalí disidenti, kteří jaksi pozapomněli na lidská práva poté, co se dostali k moci.

Zároveň by bylo nápomocné, kdyby byli pohnáni k odpovědnosti konkrétní činitelé, kteří po celé desetiletí aktivně odpírali americkým občanům základní práva. Tito lidé by neměli mít právo na vízum pro návštěvu Spojených států. Podílejí se na svévolném a diskriminačním pronásledování amerických občanů a jejich rodin. Vypracovali jsme z rozsáhlé korespondence mezi obětmi a českými činiteli seznam konkrétních osob. Možná, že by tento návrh měl být vzat v úvahu při nynějším přehodnocování americké vízové politiky.

Závěrem bych chtěla poděkovat jménem všech českých exulantů za nesmírně nápomocnou práci, kterou v této věci už řadu let dělají Erika Schlager a Maureen Walsh. Na obou stranách Atlaniku je mnoho lidí, kteří jsou velmi vděčni, že tento Helsinský výbor existuje a pokračuje ve své práci na podporu lidských práv. Děkujeme vám.