V roce 1990 po velké plyšové revoluci, kdy se ve společnosti vzedmula vlna humanismu, se jedna maminka rozhodla, že svému postiženému synovi ukáže, jak vypadá svět. Navštívila několik školek, jeslí a ústavů a zjistila, že vše je úplně jinak. Plyš se proměnil v beton. Nikdo jejího syna, který sice nechodil, skoro nemluvil, ale za to se krásně smál, nechtěl přijmout a vlastně ani vidět. Představa, že bude nucená se svým synem zůstat napořád doma se stala noční můrou, která jí v noci nedala spát. Jak zahnat můru? Je známo, že můry, hlavně ty noční se bojí, odvahy a jasných rozhodnutí. Takže maminka vytáhla do boje proti nepochopení, hlouposti a sobectví. Mnoho odborníků se s úsměvem odmítavě vyjadřovalo k jejímu nápadu zřídit na normální školce oddělení pro děti s mentálním postižením, které by se mohly s těmi normálními sblížit. Vymýšleli komplikace, proč toto zařízení nemůže existovat a jaké hrozné problémy s sebou přinese. Mýlili se.