Toto opomenutí panu Zvánovci umožňuje v úvodu jeho textu kritizovat ústřední tezi sociální doktríny, která prý vytváří dojem, že "úplně na všech politikách, včetně sociální, se lze shodnout v rámci celého politického spektra". V tom má samozřejmě pravdu - toto skutečně není možné. Mám ovšem obavu, že zde pan Zvánovec chápe sociální doktrínu poněkud nepřesně jako konkrétní politický program, obsahující závazná opatření, a ne jako to, čím je - dokumentem pojmenovávajícím základní sociální problémy a nastiňujícím jejich řešení, případně obecné principy možných řešení. Rozhodně se tedy nejedná o jakési kompromisní prohlášení všech politických stran, jímž se zavazují k nějakým konkrétním krokům, ale o text, který byl vytvořen na základě diskuse odborníků, ať už přímo z oblasti "sociální politiky", či oborů do ní výrazně vstupujících.

Z toho vyplývá, že Sociální doktrína ČR není, nechce a ani nemůže být závislá na politických názorech a politických rozhodnutích. Proto se nelze ani ptát - jak se domnívá pan Kotrba -, koho je doktrína "sociálně-politickým manifestem", či z programu jaké strany že se vycházelo. Sociální doktrína chce jen politikům navrhnout "minimální společné programové východisko" (jak je v jejím úvodu uvedeno), to znamená cosi, z čeho by tvorba konkrétních programů politických stran měla tematicky vycházet - a ne to, co by mělo být kopírováno (což by vzhledem k charakteru textu ani nebylo možné).

Ze stejných důvodů ani nelze s panem Kotrbou tvrdit, že sociální doktrína předpokládá změnu koncepce politiky většiny stran z bojově či "soutěživě-konkurenční" na "tematicky konsensuální", což by skutečně bylo (jak on píše) "utopické a bláznivé". Toto však sociální doktrína nepožaduje. Ta jen tvrdí, že chce "ve vztahu k občanům sehrát roli záruky, že se stát nevzdá svých závazků vůči nim tam, kde ona předpokládá jeho angažmá v dlouhodobé perspektivě" (a pokud míníme svůj zájem o vstup do EU vážně, od většiny z nichž nemůže ustoupit).

Chce být zároveň "základem co nejšíře založené společenské dohody o všech významných sociálních otázkách a způsobech jejich řešení".

I tyto způsoby jsou stále velmi obecné. Návrh doktríny naprosto uznává, že "konkrétní politické programy se mohou lišit rozsahem či měrou zabezpečení toho kterého práva, nemohou však popřít jeho podstatu."

Tak je i snad zřejmé, že nemůžeme od sociální doktríny očekávat, že vyjmenuje celou řadu nějakých konkrétních opatření, protože by většina z nich byla nepřijatelná buď pro pravici nebo naopak pro levici.

Zklamání pana Zvánovce nad obecností a frázovitostí některých požadavků (např. "růst investic společnosti do zdravotní péče", "zajištění potřebných podmínkách pro vstup do manželství a narození dětí" či "ochrana a pomoc všem dětem a mládeži proti vykořisťování") tedy není na místě. Jejich konkrétnější rozvedení je spíše záležitostí koncepce sociální reformy nebo vládních programů.

Pan Zvánovec se obává, že dokumenty, jako je tento, omezují politiku jako takovou na vyprázdněnou a bezobsažnou činnost, neboť politika má být střetem idejí. Měl by pravdu, kdyby tento dokument skutečně byl závazným výsledkem jakési "ekumenické" dohody všech politických stran, nedovolujícím jednotlivým stranám, které budou u moci, provádět v budoucnu politická rozhodnutí v souladu s jejich programy.

Tak tomu ovšem není. Sociální doktrínu je třeba chápat spíše jako výsledek expertní analýzy vědy - vědy, která se již zmíněným "střetem idejí" zabývá a zkoumá jejich uvádění do praxe i s jejich účinky a důsledky, přičemž z tohoto vyvozuje různé principy, zákony, teorie.

Politici nyní mohou tento výsledek buď přijmout nebo odmítnout. To je legitimní, neboť vždy můžou poukázat na názorovou pluralitu a nejednotnost, jenž v "sociální politice" jakožto společenskovědní disciplíně vládne.

Z tohoto hlediska lze i odmítnout výtku pana Kotrby, že tým, který se podílel na tvorbě doktríny, nebyl "konzistentní". Jak už bylo řečeno, obor "sociální politika" jako většina společenskovědních oborů je vnitřně rozdělen na různé směry či školy a je nemožné si představit, že by některé z nich byly vyloučeny z diskuse o tak závažném dokumentu.

Zrovna tak je třeba zdůraznit, že Sociální doktrína ČR není právním dokumentem garantujícím lidská práva a ani zákon nechce nahrazovat, jak se pan Zvánovec domnívá. Nic takového se přece ani v ní nepíše - naopak, jen tvrdí, že jejími základními východisky jsou základní mezinárodní úmluvy.

Protože se nejedná o právní dokument, je třeba odmítnout i výtky pana Zvánovce, namířené proti "rádoby terminologii", která se mu jakožto právníkovi nezdá. Tato terminologie je ovšem běžná či alespoň použitelná v oborech jako jsou "sociální práce" a "sociální politika". To třeba platí i pro jím kritizovaný pojem "neziskový sektor", jakkoli je mlhavý - i ten má v kontextu sociální práce a sociální politiky svůj význam.

Na závěr chci jen podotknout, že si netroufám zpochybňovat všechny výtky pana Zvánovce namířené proti nepřesnostem z hlediska právní vědy. Nicméně jeho vysvětlení, proč nejdůležitější české zákony nejsou vlastně demokratické, působí uměle, vzhledem k tomu, že všechny z nich prošly rozsáhlými (jak on připomíná - už demokratickými) novelizacemi.

Zrovna tak nedokážu brát vážně jeho otázku, jak se vlastně bude občan základních sociálních práv domáhat, či jeho tvrzení, že je těžké si pod pojmem "protidiskriminační zákony" něco představit. Mám za to, že nejsme první, kdo tyto otázky musí řešit, a že v zákonodárství zemí EU je jistě možné najít inspiraci, jak tyto problémy vyřešit.

Poznámka TP: Obávám se, že tato argumentace výtky Víta Zvánovce nevyvrací, ba je s nimi zcela mimoběžná. Pomineme-li skutečnost, že dokument místy "vytváří předpoklady k provádění činností" jako za starých dobrých mezisjezdových časů, není možné přehlédnout "krizi identity", jíž trpí.

Česká republika je v sociální oblasti, stejně jako v řadě oblastí jiných, vázána soustavou mezinárodních úmluv, k nimž přistoupila, a žádná vize budoucí sociální politiky, jakkoli se snaží být čistě politickou deklarací, nemůže tyto závazky pominout a tvářit se jako ryze neprávní či nadprávní dokument. Jádro sociální doktríny má právní povahu a volnost politického rozhodování, pomineme-li nepravděpodobnou možnost, že by se snad některá příští vláda chtěla zmíněných úmluv zříci a přitom se přesto řídit touto sociální doktrínou, se omezuje na to, jakým mechanismem bude to nebo ono právo implementováno a co mohou občané očekávat nad rámec svých mezinárodními úmluvami zaručených práv.

Je opravdu nadbytečné uvádět v programatickém politickém dokumentu, že "právo na svobodu sdružování zahrnuje i právo na kolektivní vyjednávání a petiční a jiná práva s tím spojená" nebo že "uplatnění práv člověka předpokládá současně plné respektování jeho osobní odpovědnosti a povinností plynoucích z demokraticky přijatých zákonů". To je slovní vata, jejímž jediným účelem je vytvořit zdání sofistikovanosti a komplexnosti. Stejně tak uráží, nejsou-li autoři schopni pojmenovat přesně ani Listinu základních práv a svobod nebo vydávají-li Všeobecnou deklaraci lidských práv za závaznou mezinárodní úmluvu.

Chybuje-li v těchto věcech novinář, je to povážlivé, ale snad omluvitelné. Dopouští-li se takových lapsů konsistentně autor vládního dokumentu, vypovídá to cosi o úrovni vlády, která ho takovým úkolem pověřila.