Truchlivý pohled skýtali v posledních týdnech a dnech vyčerpaní zástupci seskupení, které za tři a půl roku dokázalo téměř nemožné. Z několika málo stran, které byly vyřazeny mocenským paktem ČSSD a ODS, se podařilo sestavit koalici, která v sondážích sahala už už po klice od Strakovy akademie. Čtyřkoalice, pro níž se v ODS (a v ústech "nestranné moderátorky" Jany Bobošíkové) ujalo hanlivé označení "účelový slepenec", přitom nebyla pouze negativním vymezením: čtyřkoalice dokázala sérií dohod vytvořit pozitivní precedens pro českou politiku. "Dohodli jsme se, že se dohodneme," bylo okřídleným heslem čtyřkoaličních politiků. Dohodli se ještě na jaře při sestavování stínové vlády. Nad dluhem ODA se už nedohodli. "Je to nový začátek," pokoušel se o křečovitý úsměv předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda na "reprezentačním plesu" těch, co na pražský Žofín přišli. Říkalo se mu "ples upírů"...

Šloufův atentát?

Nad důvody zániku čtyřkoalice se vedou v kuloárech různé řeči. Jedni ho přičítají křečovité snaze bossů z ODA zachránit pro sebe, co se dá - a zejména někteří, jimž byly přislíbeny pozice ve vládě (například ministerstvo obrany předsedovi Michaelu Žantovskému), se asi dostali do silné osobnostní krize - druzí poukazují na temné dunění konzervativního křídla KDU-ČSL (Kasal, Kalousek, Karas), které má silné pozice v nižších, zato často rozhodujících shromážděních, a objevují se i názory, že za liberální vizáží moderního křesťansko-demokratického střihu Cyrila Svobody, se skrývá tvář po moci bažícího arivisty. Kdo má pravdu?

ODA, ze které bylo člověku na jejich sjezdu ve Třešti hodně úzko, připomínala již dlouho spíše skupinku hospodských diskutérů na jedné straně, mající blíže k české verzi liberálního pojetí vztahů a stylu, na straně druhé zakuklený okruh zadumaných dýmkařů, pro něž byl kouř a dým synonymem jakéhosi duchovního konzervatismu blahé Kalvodovy paměti. Byli ale také stranou bývalého člena Jiřího Hejlka, který dokázal pravidelně žhavit několik příznivců svým ryzím antievropanstvím. Vítězství liberálního pojetí Michaela Žantovského, mimochodem velmi obratné až brilantní, bylo ale prvním krokem do hrobu. Otec zakladatel Daniel Kroupa téměř nepovšimnut nyní z ODA vystoupil, a Ivo Kaplán, Žantovského chrabrý protikandidát na sjezdu, rozvíjí své schopnosti již nějakou dobu pod lidoveckou přilbicí. ODA ale mohla ještě nějaký čas do voleb dožívat svůj sen ve čtyřkoalici, kdyby nebylo té strašlivé zprávy: Podnikatel Radim Masný chce odkoupit dluh ODA!

Je-li mírou českého politického života nesnadnost dopátrat se skutečné podstaty věcí, na detaily je někdy až marnotratně plný. Zejména zákulisí otevírá souvislosti a intriky, které mohou zavánět často tolik přitažlivou teorií spiknutí.

Detail první: vztah mezi Svobodou a Kalouskem. Proč se tak najednou lidovecký předseda Svoboda dohodl s Kalouskem, když ještě nedávno, v čase bojů o stínovou čtyřkoaliční vládu, dělal Svoboda všechno možné proto, aby se ho zbavil? Oficiální odpověď zněla: "Kalousek přece vyhrál primárky, a bylo by navýsost nedemokratické, abychom ho na základě 'nepodložených tvrzení' osočovali, nebo tak, jak chce v předsmrtné křeči ODA, ta strana s tím obrovským dluhem, dokonce vylučovali." Méně lichotivá už je verze, že Kalousek stále svým stylem mnoha lidovcům nejen imponuje, ale především zajišťuje tolik potřebné finanční kontakty na vlivné osobnosti a dárce. Za omluvou Cyrila Svobody, která následovala po sérii ostrých jarních dopisů, a dnešní překvapivou obhajobou Kalouska, se tak může skrývat čistě pragmatická úvaha: lepší je mít Mirka v domě, než prázdnou kasičku před volbami. I přesto, že Kalousek se netají, kdo je mu po volbách milejší pro případnou koalici. Otázka zní, zda tolik zdůrazňovaná inklinace Svobody doleva, směrem k ČSSD, není vlastně jen symbolická.

Detail druhý: Copak teď asi dělá podnikatel Masný? Vlivný muž, který ke svým přátelům počítá například Zemanova poradce Miroslava Šloufa, se odmlčel. Nebo jsou on a jeho političtí přátelé zleva i zprava - kdo si už vlastně dnes vzpomene na místopředsedu ODS Petra Čermáka, zvaného Balvan - zkrátka navýsost spokojeni? Množící se náznaky, které přicházely již v prvních dnech čtyřkoaliční krize, ale zapadly za dominovým efektem. Ještě na jaře toto uskupení vzbuzovalo naději sérií "nových osobností" na čele svých stran, které Jiří Pehe nazval "druhou generací českých politiků", dnes vysíleně počítá mrtvé a raněné. Doutnák, který na konci loňského roku kdosi zažehl, explodoval několik měsíců před volbami. "Je to čistý rukopis made in Olovo," můžete zaslechnout od těch, kteří svá jména ani zaboha nezveřejní. Doutnák ještě nedohořel. Co ale udělá chirurg, když se sněť šíří do celého těla?

Osvícená koalice

Připomeňme pro ty zapomnětlivé, že otcem myšlenky čtyřkoalice byl osvícený Josef Lux, bývalý předseda KDU-ČSL, který si jednoho letního dne povolal k sobě Ratibora Majzlíka. Ten dobrý muž, bývalý předseda Demokratické unie (DEU) vstal od šachů, které právě s dcerou Janou na Sázavě hrál, a vydal se do Prahy. "To víte, čím je čtyřkoalice populárnější, tím víc lidí se hlásí ke kmotrovství, to je docela pochopitelné," pochválil čtyřkoalici koncem února roku 2001 senátor Žantovský: uskupení tehdy dosahovalo ve výzkumech téměř 35 procent. Za myšlenku se po Majzlíkovi, jak praví pamětníci, rychle postavil i senátor Jan Ruml (US), tehdejší předseda ODA Daniel Kroupa, a později i Karel Kühnl, nešťastná postava čtyřkoaliční tragédie s rozvětveným rodokmenem (- proč vlastně Jan Kasal nechtěl kdysi Kühnla za lídra?). Ve hře byl ale nějaký čas také Jan Šula, předseda České strany národně-sociální (ČSNS), snad pro svou etablovanou síť regionálních kanceláří, a finanční dědictví kdysi tak slavné prvorepublikové strany, věrné ideálům Edvarda Beneše.

Čtyřkoalice, souručenství dvou velkých (US, KDU-ČSL) a dvou malých (DEU, ODA), zpočátku tolik vysmívaná, se od 1. září 1998 dostala za dva roky do širokého povědomí, a na podzim 2000 uspěla drtivým způsobem ve volbách do Senátu. Dveřmi se tak vrátil na kandidátce do vrcholné politiky například Josef Zieleniec, bývalý místopředseda ODS a duchovní otec disidentské Unie svobody (US). Výsledky výzkumů veřejného mínění ji pasovaly na vítěze příštích voleb, ačkoliv nelze nevidět, že samotná metoda sčítání hlasů jednotlivých stran je někdy dost problematická. Na konci loňského roku, ve dnech, kdy se tiskem mihla první zpráva o možnosti odkoupit obchodovatelný dluh ODA - pohledávku 68 milionů korun u České pojišťovny - dosáhla velmi vysoko, a dokonce i v myslích nerozhodnutých lidí se stala jasným favoritem. Čtyřkoalice, naděje české politiky, podepsala na podzim 2001 mimo jiné Brandýskou deklaraci, jíž se zavázala spolupracovat s občanskou společností. Otevřela se tak symbolicky veřejnosti, kterou strany opoziční smlouvy tak ostentativně ignorují. Dokázala paradoxně využít i potenciálu, který svou sebezničující tiskovou konferencí rozpoutala Monika Pajerová, favoritka politického projektu Cesty změny. Strany politických dohod (Svatováclavské a Jarní), které si tolik dávaly záležet na změně politického stylu, ale překvapivě selhaly v interpretaci mechanismů, které tvoří samotné jádro fungování politických stran. Řečeno s Robertem Michelsem, klasikem politické teorie, strany se prostě udržují "železným zákonem oligarchie".

Nemravný dril

Čtrnáctidenní intenzivní mediální masáž s názvem "krize čtyřkoalice", vyústila v agónii a konečný rozpad. Nyní přechází do fáze scelovací. Osvěžme si ale mysl argumenty, jimiž obhajují své pozice jednotliví aktéři. Předseda ODA Žantovský tvrdí, že byly porušeny dohody o společné volební účasti, a že o dluhy vlastně nešlo. "Čtyřkoalice, která vznikla, aby zachránila vytěsnění malých stran z politiky, se usnesením své největší strany pokusila vytěsnit z politiky svou stranu nejmenší, a to kvůli nemravné zákulisní dohodě některých svých politiků s některými politiky nemravné opoziční smlouvy," napsal Žantovský (MfD, 5.2.) Svoboda tato obvinění popírá. Kde je tedy pravda? O tom, že sama ODA porušila svým chabým splácením dluhu věrohodnost všech, už nemluví, nepíše ani o tom, že ve společném usnesení se zavázala, že nemá další pohledávky, a měla.

Legitimita rozhodnutí, k němuž přistoupila KDU-ČSL, vycházela z vědomého prosazování dvojbloku, jak o něm mluvil trochu stereotypně Cyril Svoboda (a v US například Vladimír Mlynář): důvodem číslo jedna byla volební průchodnost všech stran, svázané každá kvótou pěti procent, důvodem číslo dvě byl koaliční potenciál samotné KDU-ČSL. Ten první důvod měli na paměti všichni, snad kromě ODA. Dokonce i Ratibor Majzlík, který se nenechal před volbami v roce 1998 spolknout ani Klausovou ODS, a při vítěztví Svobody skřípal zuby, nakonec překonal sám sebe. Koncem září zahájila konzervativní DEU společnou integraci s liberální US. "K integraci se zatím nechystáme," říkal dokolečka usměvavý Žantovský, od něhož by člověk čekal, že se pokusí předběhnout Majzlíka.

Všechny tyto politické procesy, k nimž v zájmu společného úspěchu padla nejedna demokratická premisa, pochopitelně potvrzují, že i ve čtyřkoalici vládla ta všemocná tendence po autokratické vládě úzkého okruhu osobností. Patřil k nim ale i Žantovský. Svoboda musel pod tlakem lidovců revidovat svůj postoj. Žantovský ale dokázal překročit svůj stín, kdyby měl větší vůli, mohla být ODA i nadále součástí dvoubloku.

Takzvaně mravná politika, která svým stranickým stylem tak často popírá široký demokratický konsensus, by asi neměla s mravním étosem vůbec pracovat. "Stranický dril, jemuž se každý z politiků, který chce být v tomto prostředí úspěšný, musí naučit, nemá s mravností vůbec nic společného," říkají zkušení. Ano, skutečně: Co je například mravného na tom, že faktickým šéfem Unie svobody je dnes Ivan Pilip? Co je mravného na tom, když si Hana Marvanová na jednáních vynucuje svou stranickou autoritu výhrůžkami o demisi? Co získá politická strana v prostředí totálního presu médií, když se její předsedkyně omlouvá voličům a trvá na řešení, kterému odporují kraje? A konečně: Co je vlastně demokratického na tom, nabízet místa na kandidátkách nestraníkům, kteří neprošli primárními volbami?

---

Čtyřkoalice, která utržila v zápase o étos české politiky téměř smrtící ránu, nemůže mluvit o mravné politice, a přitom jenom do omrzení nabízet recyklovaná řešení a recyklované politiky. Těm, kteří zůstali v troskách, nyní nezbývá nic jiného, než se pokusit o nemožné: dohodnout se s těmi, kteří nejsou ještě úplně znechuceni, a pokračovat. Čas ale bohužel pracuje pro ty, kteří uzavírají jiné dohody: říkají tomu dosud "smlouva o stabilitě" a "toleranční patent". Doufejme, že po volbách někdo z nich, nejlépe v příšeří Strakovky, napíše nějaké nové poučení z krizového vývoje české společnosti.

Autor je novým předsedou hnutí "Děkujeme, odejděte!"