Původně se tato praxe vyskytovala pouze v přílohách lékařských časopisů, které sponsorovaly farmaceutické společnosti, avšak nyní se vyskytuje ve všech hlavních časopisech v relevantních oborech. V některých případech prý vědci, označení za autory článků, ani neviděli hrubá data, o nichž píší, jen tabulky, které sestavili zaměstnanci farmaceutických společností.

Lékaři, kteří také tyto vědecké články přednášejí, jako by je sami napsali, na vědeckých konferencích, sponsorovaných farmaceutickými firmami, za to dostávají podstatné finanční částky. Například britští psychiatři dostali za přečtení takového článku na vědecké konferenci 2000 dolarů plus výdaje za dopravu a hotel. Někteří vědci dostávají až 5000 nebo 10 000 dolarů.

"Zdá se, že se nynější systém blíží určité vysoké formě profesionální prostituce," konstatoval jeden vědecký pozorovatel. Jiný uvedl: "Je jasné, že máme situaci, kdy poslouchá publikum známého britského psychiatra a najednou poznáte tu etapu, kdy publikum neví, jestli to, co ten psychiatr říká, myslí vážně, anebo to říká, protože mu zaplatili." Dodal: "Potkal jsem tuhle jednoho známého britského psychiatra a zeptal jsem se ho: 'Jak se máte?' Odpověděl: 'Co je to dneska za den? Musím si ujasnit, který lék mám podporovat dneska.'

Marcia Angellová, bývalá šéfredaktorka časopisu New England Journal of Medicine napsal před rokem, že když otiskla článek o lécích proti depresi, finanční styky jeho autorů s farmaceutickými společnostmi - které podle požadavků časopisu musejí autoři zveřejnit - byly tak rozsáhlé, že jim musela věnovat zvláštní internetovou stránku. Chtěla o tom objednat od nějakého vědce redakční komentář, ale "zjistili jsme, že skoro neexistují psychiatři, kteří nejsou finančně zavázáni farmaceutickým společnostem, vyrábějícím léky proti depresi."

Podpora farmaceutickými společnostmi silně prosazovaného léku Prozac v devadesátých letech šla ruku v ruce s úpadkem státního financování výzkumu v lékařství. Vědci začali být závislí na farmaceutických společnostech, které nyní financují jejich práci. To znamená, že má nyní farmaceutický průmysl bezprecedentní kontrolu nad informacemi o nových lécích a vědecké články píší nyní většinou sami zaměstnanci farmaceutických společností anebo komerčních agentur.

Odpovědnost autorů za vědecké články nabývá velké závažnosti ve světle soudních případů v USA, kde tvrdili příbuzní osob, které spáchaly sebevraždu, případně usmrtily jiné osoby, že to způsobily léky, které tyto osoby braly. Vědecké články, které tyto léky hodnotily, byly přitom podepsané autory, kteří nestudovali pro tyto články základní data.