Ponechme stranou titulek, který celou diskusi o interrupcích bagatelizuje a čtenáře se snaží předem naladit určitým směrem. Ten nemusí pocházet z autorčiny hlavy, ale třeba z redaktorovy.

Dovolím si zde úvodem konstatovat, že už sám pojem "umělé přerušení těhotenství", s nímž se tak běžně operuje, je označením eufemistickým a klamavým. Těhotenství není pouze přerušeno, nýbrž ukončeno. Definitivně, neodvolatelně. Někdy dokonce s následkem trvalé neplodnosti. To za prvé. Za druhé se tímto termínem navozuje představa, že předmětem výkonu nejen gramaticky, ale i fakticky je pouze jakýsi vnitřní stav matky, který se jen upraví žádoucím směrem. Jako by nešlo o živý lidský plod, který je zahuben, zničen, zlikvidován. (Ponechme zatím stranou otázku, do jaké míry je plod už v tomto stádiu člověkem.) Tím se celá otázka z oblasti mravní přesouvá do oblasti ryze gynekologické. Kdo by se pokoušel vrátit ji na pole morálky a práva, je buď středověký tmář, nebo z ní chce vytloukat politický kapitál. Že by mu mohlo být prostě jen líto zmařených životů a těžce poškozených matek, to nesmíme připustit, abychom sami nevypadali jako cynici, kterým kromě vlastního momentálního prospěchu není svaté vůbec nic.

Autorka připouští, že nerozhodnutou otázkou je, kdy vlastně lidský život vzniká: z biologického hlediska je to v okamžiku splynutí spermie s vajíčkem, z hlediska sociálního "v době, kdy již jde o společenskou bytost se všemi odpovídajícími charakteristikami". Které charakteristiky to jsou, zůstává bohužel nespecifikováno: každý nechť si dosadí ty své. Paní poslankyni je to však jasné: biologické hledisko zastávají dnes jen náboženští tmáři (KDU-ČSL), zbytek politického spektra je na straně pokroku. Tmářům zazlívá, že zavírají oči před právem na důstojný život, před problémem dětí nechtěných, nemilovaných, týraných, před znásilněnými ženami atd.

Souhlasím, že zakazovat potraty a nestarat se o matky a děti, které se narodí do nepřijatelných podmínek, by bylo pokrytecké. Jenom člověk neznalý nebo se zlými úmysly však může tvrdit, že křesťanům jsou "oběti jejich velkodušnosti", jak to v BL nazval před časem J. Veger, lhostejné. Vždyť nemocnice, sirotčince, starobince, sociální zařízení pro matky v tísni, pro léčbu alkoholiků a narkomanů provozují na celém světě a nejvíc v rozvojových zemích hlavně křesťanské církve. Jenže vyčítat odpůrcům potratů, že nevyřešili všechny sociální problémy, je tak snadné a levné, že se to přímo samo nabízí, že? Odmítat řešení jednoho problému poukazem na to, že dvacet dalších se tím nevyřešilo, je ovšem ten nejlepší způsob, jak nevyřešit vůbec nic.

Vraťme se ještě ke kardinální otázce: kdy se v průběhu životního cyklu stává lidský organismus člověkem. Opět budu citovat J. Vegera (BL 2.7.2003) který v posledním odstavci svého článku dospívá k závěru, že jediným kvalitativním předělem ve vývoji plodu, jedinou hranicí mezi "biologickým materiálem s genetickou informací" a "člověkem" je splynutí spermie s vajíčkem. S tím nelze než souhlasit a není mi známo, že by proti takovému názoru někdo uplatňoval vědecky podložené námitky. Ale následující věty představují neuvěřitelný logický přemet: protože takové oplodněné vajíčko, odborně zygota, je pořád ještě jedinou buňkou stejně jako vajíčko neoplodněné, není prý mezi nimi žádný podstatný rozdíl! Tady Veger dočista zapomněl, že atributem života je schopnost růstu a množení, a přesně touto schopností se liší vajíčko oplodněné od neoplodněného: je to živý jedinec, byť zatím jednobuněčný. A je ovšem nebetyčný rozdíl mezi takovou zygotou a jakýmkoli prvokem: vývojová trajektorie prvoka je ukončená, kdežto zygota je teprve na jejím začátku, zatímco na konci bude kompletní, dospělý člověk, jehož výsledná podoba je už v chromozomech od sloučení rodičovských genetických podílů vajíčka a spermie naprogramována.

Na omylu je rovněž paní Kubátová, kterou Veger cituje. Zabití plodu nelze ospravedlnit nepřítomností vědomí -- tato filozofie, dotažena do důsledků, by připouštěla i u dospělých beztrestné zabití ve spánku či v bezvědomí. Nejosudnějším důsledkem usmrcení lidského individua není ani tolik vymazání vzpomínek na minulost zapsaných v jeho paměti, jako násilná likvidace jeho budoucnosti, v daném okamžiku sice ještě neznámé a třeba i s nepříznivou prognózou, ale přesto, tvrdím, nedotknutelné. Nejde tolik o to, zda a jak si plod svůj zánik uvědomuje a kolik přitom vytrpí, jako o svévolnou (byť i třeba úplně bezbolestnou) anihilaci sotva započaté životní dráhy, zničení všech nadějných možností, surové přervání přirozeného vývoje. Nevím, proč má paní Kubátová zapotřebí častovat odpůrce potratů nadávkami "pokrytečtí náboženští fanatici" -- takto barbarsky nelikvidují své nenarozené potomky ani ta nejnižší zvířata. Tvrzení, že usmrcovaný plod nic nevnímá, je v horším případě vědomou lží, v lepším případě nedokázanou domněnkou. Záběry na dokumentu "Němý výkřik" (autentické záznamy z interrupce) svědčí o něčem jiném.

Oplodněné vajíčko zajisté není totéž co novorozenec. To nikdo netvrdil a netvrdí. Člověkem je však takové vajíčko stejně jako novorozenec v tom smyslu, že jde o jednoznačně lidského jedince, určeného svou lidskou genetickou výbavou v okamžiku oplodnění. Rozdíl mezi oběma stádii je pouze kvantitativní - novorozenec rovná se zygota plus živiny plus čas, všechno mezi tím je vývoj po geneticky definované trajektorii. Zmaří-li se tento započatý život, byl nepochybně zmařen lidský život -- jenom o několik měsíců dříve. Biologicky se interrupce od vraždy novorozence neliší, takže to ironické "vraždění neviňátek" je žel, docela výstižné.

Další blud, kterým zastánci interrupcí rádi operují, je výlučná odpovědnost matky za to, jak rozhodne o svém těle. Ať se to matkám líbí či nelíbí, dítě, které v sobě nosí, není jejich tělem. Je to geneticky odlišný jedinec, s vlastním krevním oběhem a často i s odlišnou krevní skupinou. Do jeho osudu má co mluvit přinejmenším jedna další osoba, a to otec. Ale i tehdy, je-li otec neznámý nebo o dítě nestojí, a právě tehdy, kdy existence budoucího dítěte je ohrožena nezájmem ze strany rodičů, musí se na jeho stranu postavit společnost a zákon. Kdyby bylo rodičům samozřejmé, že svou doživotní odpovědnost za "hvězdný okamžik rozkoše" uznávají a dítě láskyplně přijmou, nebylo by třeba protipotratových zákonů, protože by nebylo potratů. Ale i těch 30.000 potratů ročně (byť s mírně klesající tendencí) je stále ještě o hodně víc, než si naše společnost může dovolit, chce-li vůbec přežít.

Že potraty budou dál, i kdyby je zákon zakázal, to je nepochybná pravda - stejně jako krást se bude vždycky, zákon nezákon. Vyhlásíme-li ale zlodějnu za normální, bude se krást mnohem víc. Stupidního sloganu "zákazy nic neřeší" se může dovolávat jen ten, kdo žádný rozumnější argument najít nedokáže.

Ostatně - úmyslné rozšlápnutí vajíčka ve hnízdě chráněného ptačího druhu je také trestné. Má mít člověk menší právo na ochranu než čáp, labuť či raroh?