Jako poslední Havlovo absurdní drama vypadá "konference lidí, kteří už o ničem nerozhodují", pátý ročník konference Fórum 2000, které se nyní koná na Pražském hradě.

Aristotelův názor, že je přirozené, aby vládla spravedlnost, byl v dnešních těžkých dobách obrácen: vládne Nespravedlnost. Přestože aplikace původního pravidla "vyžaduje jak pružnost, tak i přiklonění se k určitým daným okolnostem", nejsou intelektuálové počátku třetího tisíciletí schopni odpovědět na stále naléhavější výzvy světa.

Stabilizace elit v zemích, kterých se dotkla či dotkne současná válka, znamená, že mediální hvězda setkání, demokratický ex-prezident USA těžko znovu zasedne v Oválné pracovně Bílého domu a nebude mít tedy nikdy možnost ovlivňovat americkou politiku exekutivně. Voliči zvolí raději hloupého, ale rozhodného muže činu, namísto hejska či pseudointelektuála. Intelektuál se v Americe ani nemusí pokoušet.

Ani Francis Fukuyama nemá možnost modifikovat rozhodovací procesy své vlády. "Intelektuálové jsou chytří lidé, kterým ale nikdo nerozumí a oni mají přesto pocit, že mění svět. Nechť se o to pokouší," prohlásil nedávno jeden vojenský analytik. Bill Clinton nezabránil všemu tomu, o čem na konferenci hovořil, i když mohl - když byl ve funkci nejmocnějšího muže planety. Namísto toho strkal stážistkám kubánské doutníky mezi stehna... Snažil se sice metodou Josefa Švejka - Strany mírného pokroku v mezích zákona - humanizovat politiku USA vůči třetím zemím, neměl však recept na správné řešení. Tápání USA v otázkách vztahů k rozovjovým zemím oscilovalo mezi politickým vydíráním a neokolonialismem na jedné straně, a rozhazovačným podivínstvím milionářského strýčka na straně druhé. Sledovalo ale vždy jen americký prospěch, ne vždycky prospěch pro obdarovávané. Výsledkem byla facka: nebyl zvolen v americký delegat do komise pro lidská práva OSN. Spojené státy dost dobře nechápou, že by měly ve světě prosazovat spíš humanismus a aktivní sociální a vzdělávací politiku. Tak mohl nový, z dobytkářského Texasu vzešlý prezident s buranstvím sobě vlastním pootočit "jestřábím směrem" velmi snadno a velmi hloupě. Do tavicího kotle mezinárodní politiky nalil směs, která vybuchla téměř vzápětí, spolu s Twins. Prásknutím dveřmi v Kjótu, redefinicí "nepřítele" v Číně a absolutní nepochopením arabského postoje v Durbanu pak už jen mediálně vyvrcholila série politických katastrof americké konzervativní zahraniční politiky. Příliš snadno... Clintonův projev na Hradě přes vychvalovanou energičnost (čti - populismus pro americké čtenáře a posluchače) zní typicky americky - sebestředně. Clintona nezajímá vlastně cokoliv, co Ameriku neohrožuje, nevidí fatální nutnost masivních amerických investic (vedených ne ziskem, ale pudem sebezáchovy nejbohatší země světa) do nejchudších zemí třetího světa. Hovoří sice o povinnosti "zvýšit výhody a snížit všechny zátěže, které v současné době v 21. století existují", nečiní z nich ale imperativ politiky. Sebestřednost a setrvávání na "mírném pokroku" je Clintonův úděl. Ex-prezident se nedokázal rozhodnout jako chlap ani v případě Lewinská (řešil to orálně), nedokázal to ani "verbálně" nyní v Praze. Nedokáže to zřejmě nikdy. Fukuyamův projev a poznání faktu, že liberální demokracie je sekularizovanou formou fundamentálního křesťanství, selhává také - stejně, jako Clinton: nedovede se rozhodnout. Jak jinak si vysvětlit jeho váhání "... je důležité, abychom rozlišovali mezi teoretickou vírou v univerzálnost lidských práv a faktickou praxí podpory lidských práv na celém světě"? Zamýšlet se "nad naší univerzální společností, zamýšlet se nad ekonomickou spravedlností a politickou demokracií" mohou Fukuyama i Clinton, zamýšlet se může i Havel či dalajláma, svět ale budou tvořit (možná bohužel) lidé, kteří po zamyšlení dokáží ještě pregnantně formulovat koncepci a poté ji uskutečnit. Vůle k činu se to nazývá. Na Pražském hradě takový nebyl nikdo.