Jistě jste četli 12. října zprávu v tisku: "Francouzský reportér Michel Peyrard (44) čelí v Afghánistánu obvinění ze špionáže, která je trestána smrtí zastřelením. Byl zadržen ve středu ve městě Džalálábád v ženském převleku. Podle agentury AIP je hlavním důkazem, že Peyrard pronikl do země jako zvěd, vlastnictví satelitního telefonu. Bez něho by se ovšem nemohl v zemi bez mobilních telefonních sítí spojit se svou redakcí, týdeníkem Paris Match. Jak AIP sdělil šéf tálibánské zpravodajské služby mulla Tádž Mír, "varovali jsme všechny novináře, kteří do naší země vstoupí ilegálně, že budou souzeni jako američtí vojáci". Zatím však žádný západní novinář nedostal povolení ke vstupu do části Afghánistánu, ovládané Tálibánem. Novináře, kteří se dostanou do takové situace, může zachránit iluze jejich věznitelů, že pokud neuříznou novináři hlavu, nebudou o nich jeho kolegové psát hůře... Novináře strašil i Američan: ministr obrany Donald Rumsfeld od zářijových útoků na USA opakovaně varoval, že každý, kdo vynese tajné informace o vojenských plánech, porušuje zákon a riskuje životy příslušníků ozbrojených sil. Fenomén "pšt - nešoupat ani nohama" hezky přinesl článek servisu ČTK "Spojenci drží detaily operace v Afghánistánu pod pokličkou" převzatý od Reuteru. Zde se mj. uvádí, že "britské ministerstvo obrany si dokonce již před zahájením britsko-amerických náletů 7. října povolalo britské vydavatele, aby v rozhovoru s nimi projevilo obavy, že by spekulace tisku o typu možné vojenské kampaně mohly bezděčně napomoci nepříteli." Jakési iluze o tisku jako dohlížeči nad budoucími konflikty vzaly za své obdobně jako iluze míru "vzor 1990". Nová rolePřichází totiž doba, kdy novináři budou mít stále méně nepsanou imunitu zástupců veřejnosti, neboť do bojů vstoupila též informační válka. Kdo v reálném čase manipuluje s informacemi, stává se integrální součástí bojiště. Musí tedy být na straně některé z válčících stran. Pokud není právě na správné straně, je nepřítelem stejně nebezpečným jako voják.Dnes již jsou běžnými vojenskými cíli civilní rozhlasové a televizní stanice, protože v informační válce nelze rozlišit civilní a vojenskou složku informačního masírování obyvatelstva. To se projevilo mj. i při trestné letecké výpravě NATO proti Srbům v roce 1999. Natvrdo to napsal jeden uniformovaný Francouz: v čísle 236/1998 časopisu Armées d'aujourd'hui, chef d'escadron Grammalico, uvedl: "Novináři, kteří mají někdy větší volnost pohybu než vojáci, mohou být zdrojem průzkumových údajů." Vojensko - politická režieDnes prakticky nelze hovořit v konfliktech většího vojenského nasazení o svobodné (volné) novinářské práci v terénu. Rostoucí úloha, kterou společnost připisuje sdělovacím prostředkům, diktuje, aby média byla ovládána. Stalo se tak a proto zprávy z dění kolem Afghanistánu jsou mimořádně nudné a schematické. "Nevhodný vliv" médií na veřejné mínění může přimět stát k tomu, aby stáhl svoje jednotky z nějakého konfliktu. To byl případ Američanů ve Vietnamu a v Somálsku. Západní válečníci po zkušenostech z Vietnamu se snaží nenechat nic náhodě. Příkladem vojenské cenzury je britské přísné cenzurování zpráv z argentinsko - britské války v osmdesátých letech o Falklandské ostrovy, resp. o potenciální naleziště na mořském dně kolem těchto ostrovů... Také Američané se rozhodli vykonávat během války v Perském zálivu (1991) úplnou kontrolu tisku. Novináři byli sdruženi do skupin a návštěvy objektů a jednotek byly organizovány velmi opatrně na principu návštěvy zoologické zahrady a měli proto k dispozici pouze dílčí zprávy. Míra autentičnosti zpráv je regulována a ani autentické informace, které byly získány ze zdrojů, které nejsou pod vojenskou či politickou cenzuru, procházejí autocenzurou vydavatelů, do jaké míry mohou poškodit jejich komerční vztah s vládními mašinériemi na formální i neformální úrovni, neboť poskytování informací o vojenských operacích do médií má za cíl především podpořit dlouhodobé komerční vydavatelské aktivity. Francouz Peyrard skutečně pronikl do země jako zvěd, vlastnící satelitní telefon. Mohl "zvědět" a ve svých reportážích popisovat to, co by z hlediska informační války mohlo mít pro obě strany konfliktu vážný význam. Neakreditovaný novinář a necensurovaný novinářský výrobek jsou stále více kacířstvím. Post scriptum aneb o dvou iluzích: 1. iluze: Teroristická hnutí využívají toho, že demokratické vlády s nimi vyjednávají z pozice slabosti: západní státy jsou oslabeny, protože veřejné mínění vnímá informaci přímo, bez analýzy, velmi emocionálně. Skutečnost: Manipulace je obousměrná. Stejným způsobem si demokratické státy zajišťují obecného souhlasu u akcí, které nevykazují všechny znaky (mezinárodní) legality, např. akce neschválené OSN. Kampaň ve sdělovacích prostředcích tedy může i určité vládě umožnit, aby se oprostila od pomalosti mezinárodní diplomacie. Přímá informace je tedy obecně dvousečná a zneužitelná kýmkoli. 2. iluze: Rychlý a přímý přenos zaručují autenticitu, protože veškerá manipulace je vyloučena. Skutečnost: Iluze autenticity je nebezpečná tím, že může být deformována jednoduše výběhem témat a způsobu záběrů a připravených svědeckých výpovědí. Další důsledek: Schopnost velitele předvídat a činit rozhodnutí je omezena, protože komunikační prostředky umožňují řídícím politickým činitelům řešit situaci "přímo", a tak často přeměňují velitele na pouhého vykonavatele politické vůle, které si politik posvětí průběžnou informační resp. populistickou kampaní. Těchto prvků bylo v poslední době užito např. při zdůvodňování etnických čistek všemi stranami v jugoslávském kotli nenávisti a na druhém pólu Evropy totéž bylo využíváno i při přípravě a vedení operací proti Jugoslávii a po vstupu vojsk NATO do Kosova při omlouvání excesů albánských teroristů v Kosovu a v Makedonii... Poznámka JČ: Informace, které jsou k dispozici o afghánské válce z postavení člověka sledujícíhodělovací prostředky z Británie, nejsou ani nudné ani schematické, jak se snažíme dokumentovat v Britských listech Poznámka ŠK: American Forum for Global Education pořádá dokonce mezinárodní semináře o rolích žurnalistů ve válečném konfliktu... |