S výhledem delším než 15-25 let je dnes námi připravován svět pro příští generaci, stejně jako minulé generace odkázaly těm našim stav současnosti. Předaly nám nastartované radikální procesy technologických změn, ale společenská zřízení stejně nedokonalá, jako byla v dobách jejich vlády. Rozvoj společenského poznání ustoupil rozvoji technologického a propast se doposud stále zvětšuje. Minulé generace nám přenechaly přírodu, která dlouho trpělivě snášela nejrůznější devastace, až se pomalu začíná projevovat lidmi (nebo jinými příčinami) narušená stabilita přírodních procesů. Minulé generace ale nepředaly většině z nás snahu zabránit těmto změnám tak, aby se alespoň v průběhu desetiletí negativní tendence obrátily. Z kosmické lodi, zvané Země, nebude ani v příštích dvaceti (ale nejspíše ani 50) letech masového úniku. Náš osud je tedy nerozlučně spjat s touto planetou, ať již to bereme na vědomí, či ne. Dobrovolně se ale na cestu větší skromnosti a menší rozežranosti vydá jen málokdo.

Úbytek zdrojů vyvolá mnohem vyšší snahy o násilné (nikoliv nutně vojensky realizované) přerozdělení v rámci celého světa. Globální sociální nerovnost dává tušit bod zvratu a nestability v horizontu třiceti let. Navzdory věku informací začne opět hrát velkou roli geopolitika, přirozené rozdělení světadílů na chudý jih a bohatý sever, ložiska surovin a zdrojů geneticky neupravené potravy…

Úloha národního státu a rozmanitosti jazyků poklesne, promění se v správní útvar dané oblasti. Společnost bude pod tlakem ekonomických reálií směřovat k dvoustupňovému federativnímu uspořádání kontinentu (region, kontinentální stát) a jednotné soustavě několika málo administrativních a normalizovaných jazyků. Role národních kultur bude klesat stejně, jako klesala role svérázů v prostoru dnešní České republiky (chodská, valašská aj. kultura). Do popředí společenského zájmu se dostane obrana evropského kulturního prostoru a evropských specifik. Jeden jazyk zůstane na území celého kontinentu dominantní, a to bude angličtina. Role ostatních jazyků bude spíše folklórní. Již dnes je angličtina jazykem mezikontinentální výměny technologických a vědeckých informací, obchodu a jazykem globalizující se evropské a americké kultury.

Vzroste úloha globálního plánování síťových služeb a infrastruktur, státy předají většinu své suverenity do center. Odtud se bude plánovat energetická, surovinová, vojenská či informační politika, odtud budou vyrovnávány dluhy minulosti - ekonomické rozdíly mezi bývalými státy a zajišťována tak ekonomická i sociální stabilita. Ekonomickou nutností prosazená solidarita setře stávající politické dělení společnosti a do popředí se dostanou jiná dlouhodobá témata spojující i rozdělující společnost.

Problémy lze v budoucnu dílem vyřešit, dílem minimalizovat. Vzhledem ke všem objektivním skutečnostem bude nutné optimalizovat řadu procesů, které mají vztah k celé populaci a nahradit tak neefektivní a plýtvavý svět konkurence. Správní útvary budou nekompromisně postaveny před problémy optimalizace a racionalizace dopravy a požadavky na její nižší energetickou náročnost. Vznikne problém decentralizace velkých městských aglomerací - megapolí a s tím související zaměstanosti miliónů lidí.

Také proto bude nutné, aby se správní útvary intenzivně a nepřetržitě věnovaly definici univerzální služby a sociálního minima - základní služby občanovi. Definice univerzální služby se týká všech státem poskytovaných služeb ve vztahu stát - občan. Sociální, zdravotní či důchodové zabezpečení, kulturní nároky, stále se zvyšující vzdělanostní standard, spektrum volnočasových aktivit a další služby, jasně stanoví, na co bude chtít mít občan nárok z titulu příslušnosti k jakémukoliv státnímu či obdobnému útvaru. Žádný občan nesmí zůstat bez pomoci svého státu, žádný občan nesmí žít v bídě, neumožňující mu prostou reprodukci. Žádný občan nesmí být vyloučen ze společnosti na základě svého handicapu či příslušnosti k jakékoliv skupině občanů. Rozšiřování spektra a standardu univerzální služby a sociálního minima je a zůstane minimálně po první polovinu století strategickým úkolem všech demokratických politických subjektů s ambicemi v sociální oblasti, i když v mnohém bude kolizní s požadavky udržitelného rozvoje.

Euroatlantická civilizace již stovky let vyžaduje udržení a zvýšení těchto standardů tak výrazně, že by bylo bláznovstvím doufat v jakoukoliv radikální, jednogenerační změnu hodnotových orientací. Touha po komfortnějším, uvolněnějším a sociálně stabilizujícím životním stylu bude směřovat společenský tlak tímto směrem stále, stále bude třeba vyrovnávat handicapy jedněch a sobectví druhých, stále bude třeba smiřovat protiklady, které utvářely a stále ještě utvářejí tuto společnost.

Bude ale nutné čelit hrozbám. Klimatické změny, které postupem času akcelerují, vyvolají s vysokou mírou pravděpodobnosti změny ve struktuře zemědělství, potravinové soběstačnosti a způsobí řadu problémů v zásobování pitnou vodou, obilím a dalšími základními potravinami na celém evropském kontinentu. Po zhodnocení výsledků několik desítek let trvající osvětové kampaně ekologických iniciativ v celosvětovém měřítku se nedá očekávat radikálnější a koordinovaná změna státních ekologických politik. Tu může iniciovat až globální sociální hnutí v případě kataklyzmatického vyústění neblahých terraformních činností člověka a rozpadu stávajících společenských struktur. Do té doby budou úspěchy ekologů pouze zmírňovat následky, které civilizace platí za svou orientaci na hodnoty spotřeby, majetku a uspokojování stále rozmařilejších potřeb nejdynamičtějších jedinců, orientující masy.

Existují ale i příznivá variantní řešení. Technologický pokrok s sebou ponese akcentování informačních technologií, aplikované fyziky a biotechnologií tak, aby se minimalizoval pohyb hmoty (lidí, surovin, zboží a koneckonců i energie) a naopak v maximální možné míře nahrazoval tyto pohyby přenosy informací moderními technologiemi. Dojde k rozsáhlé decentralizaci výrob v krajině a opouštění centrálních byrokratických center, dojde k koncentraci vysoce efektivních činností do odlehlých technologických parků s rozsáhlým zázemím a infrastrukturou. Tyto změny pomohou snížit ekologickou zátěž současných průmyslových center a přispějí tak k tlaku na jejich restrukturalizaci. Přispějí k modernizaci kulturní krajiny. V souvislosti s tím dojde ke změně ve formách práce (zvláště té tvůrčí), rozvolnění charakteru zaměstnání, sdílení zázemí a informačních služeb (virtuální firmy popřípadě sdílené financování prostorů, nutných ke společenským a komunikačním aktivitám). Politické strany s ambicemi v oblasti sociální spravedlnoti musí tyto změny podporovat, neboť ony budou nositeli prolínání stávajících společenských skupin a budou znamenat stírání rozdílů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Přispějí k emancipaci a rozvoji vzdělání.

Vzdálenosti při komunikaci ztratí význam v tom smyslu, že přenos informací komunikačními technologiemi principálně setře přímou úměru nákladů na dopravu a vzdálenosti. Bude ekonomicky výhodnější vytvářet virtuální společnosti napříč kontinenty či dokonce i mezi nimi a jednotlivé pracovní úkoly předávat spolu s ubíhajícímí časovými pásmy po celé zeměkouli. Radikálně vzroste produktivita práce a tak vyvstanou jiné otázky k řešení - zkrácená pracovní doba a volnočasové aktivity sociálně významných skupin obyvatelstva - kulturní, poznávací, zábavní a společenské aktivity budou vyplňovat daleko více času. Vzroste ale i společenská selekce určitých částí obyvatelstva, sdílející globální firemní pracovní dobu bez ohledu na přirozené střídaní dne a noci. Udržení humanizace a tvůrčí charakter pracovního procesu se stane významným politikem budoucích desetiletí. Sníží se vliv médií, neboť jejich formy se vnoří do globálního procesu decentralizované výměny informací. Století informací a médií učinilo internetem teprve první nesmělé krůčky.

Role politických stran a náboženství se radikálně promění díky prvkům decentralizace a nadstátní integrace, stejně tak i s zaváděním inteligentních řídících a rozhodovacích systémů. Cenou za tuto změnu bude fragmentace společnosti na poměrně velké množství paralelních neformálních skupin se složitými vnitřními i vnějšími vazbami. Společnost bude muset čelit transformaci některých náboženství k rituálním formám stejně, jako ztrátě hodnot u okrajových skupin obyvatelstva. Za bezpečnostní rizika se dá považovat rozsáhlejší nepokoje v hustě zalidněných oblastech, vyvolaný civilizační bezvýchodností jejich obyvatel. Stát musí být připraven těmto rizikům čelit i za použití síly. Zvýší se role dobrovolných, paralelních nehierarchicky řízených struktur - hnutí a institucí občanské společnosti. Stále více budou nabývat na významu prvky subsidiarity a přímé demokracie, prováděné pomocí technických prostředků interaktivní masové komunikace. Volby vystřídají virtuální referenda na všech úrovních rozhodovacích procesů. Správní útvar (v současnosti obec, stát) bude daleko větší měrou komunikovat přímo s obyvatelstvem. To bude výhodou i nevýhodou, v každém případě ale změnou, provázenou velkou zátěží.

Výroba se u spotřebního zboží posune stále více směrem k systému výroby na objednávku, na míru, který je schopen zajistit různorodost, kvalitu a rychlost stejně tak, jako doposud běžná sériová výroba s masivním marketingem a logistikou není schopna. Optimalizací procesu vývoje, přípravy výroby, výroby a distribuce se zvýší podíl zboží, sestavovaného v místě spotřeby z komponent vyráběných na druhém konci zeměkoule.

Energetická politika bude více tlačena do čistých energií, popřípadě obnovitelných zdrojů. Již nyní hýbe několik šejků s ekonomikami celého světa. Hrozící nedostatek v horizontu třiceti let je přiměje k úvahám o "železných rezervách" a přehodnocení produkčních politik. Hrozí energetické krize s šokovým průběhem, destabilizující celý Balkán, Střední a Dálný východ. Hrozba lokálních konfliktů v těchto oblastech posledního výskytu klasických paliv si vynutí udržování rozsáhlých armád přes globální snahy o odzbrojení. V budoucnosti se nepovedou války o odbytiště, ale o životně důležitá ložiska surovin. Záminky bude možno vytvořit i rozdmýcháním etnických a náboženských konfliktů, důvody budou ale stále racionální.

Nastane doba nutná k řízení a omezování doposud nekontrolovatelných procesů masové migrace na takovém stupni, který dnes není nikde dosažen. S tím bude souviset i nutnost redefinování obsahu lidských či občanských práv a individuálních svobod, kdy svoboda a prospěch jednotlivce bude muset v některých případech ustoupit zachování a prospěchu celku. Dramatické klimatické změny mohou vyvolat pohyb osídlení celých kontinentů i v souvislosti se zaplavením rozsáhlých doposud pevninských oblastí.

Poselství příštím generacím proto zní:

Jen správní útvar s racionální a společensky harmonizovanou mírou přerozdělování, podpořenou znalostí ekonomických i sociálních podmínek je schopen zajistit důstojný život většině své populace, která bude v té době vzdorovat mnoha objektivním překážkám ve své existenci a existenci celé planety. Sociální demokracie má šanci stát v čele těchto změn (spolu s dalšími levostředovými a středovými subjekty na politické scéně), nesmí ale podlehnout laciným a populistickým vábničkám, které před ni postaví budoucí sociální a společensko emancipační hnutí. Souhlasit s nimi a podporovat jejich snahy má smysl teprve tehdy, je-li cíl jejich snažení transparentně správný, společností sdílený a usiluje-li o společenský pokrok a zachování humanistických tradic evropské kultury a civilizace. Protože obrana sociálních vymožeností a humanismu byla, je a doufejme že i bude vlastní sociálním a přitom demokratickým politickým subjektům i po celé nadcházející 21. století.