Česká levice mezi liberalismem a fašismem

4. 3. 2017 / Roman Kanda

Kdysi se snad Parlamentní listy daly považovat za politický bulvár, ovšem jejich ideologický posun za hranice toho, co se v liberální demokracie považuje za legitimní (ba legální), je tak zjevný, že jakákoli případná snaha brát je seriózně jako alternativní médium (nikoli v duchu trumpovského významového posunu), vede pouze k tomu, že se sami stáváme tolerantními vůči netoleranci, již systematicky reprodukují.

Zdá se, že část politické a intelektuální levice to nepochopila. Z oprávněné a teoreticky nosné kritiky kapitalismu vytvořila cosi jako dogmatický fetiš, který zapomíná na to hlavní: jaká je reálná alternativa? Jsem přesvědčen, že kapitalistický systém, pokud nebude regulován zákony a účinnou sociální politikou, o jejichž platformě a obrysech by se měly vést diskuse (a tady vidím naprosté selhání liberálních elit, politiků i ekonomů, které snad ještě věří v samopohyb systému a přehlížejí jeho sebedestruktivní tendence, kdykoli je systém ponechán sám sobě), nás vede k barbarství. V tomto smyslu jsem přesvědčen o historické platnosti dilematu Rosy Luxemburgové (jehož autorem je ovšem Engels): „Socialismus, nebo barbarství.“

Problém je v tom, že část levice racionální kritičnost zaměnila za iracionální nenávist ke kapitalismu a k té třídě, jež se v marxistické či marxismem inspirované teorii označuje jako buržoazie. A ani si nevšimla, že tím nadbíhá fašizaci, která svou nenávist k liberalismu nejenže neskrývá, ale ještě ji spektakulárně stupňuje. Avšak zatímco fašizující kontraelity (Donald Trump a spol.) s kapitalismem vždy nakonec vyjdou zadobře, neboť z něj koneckonců vzešly, část levice bude zesměšněna rolí politického idiota a poté smetena. Podle mého názoru jde o projev zoufalství části levice, která žádnou radikální alternativu prostě nemá a opájí se groteskními fantasmagoriemi o novém leninismu 21. století.

Levice, zvláště ta radikální, k níž jsem měl do včerejška velmi blízko, se zkrátka bude muset rozhodnout: zda půjde s liberály, nebo s fašisty. Sám se k liberalismu nehlásím, považuji jeho rezignaci na sociální rovnost za závažný problém, který podmínky pro fašizaci zakládá. Respektuji však, že liberalismus má svůj emancipační potenciál a jedním z úkolů levice je tento potenciál liberalismu připomínat (zhusta i samotným liberálům), a ne se ohlížet po hnědých košilích. Protože fašismus je od počátku totálním popřením emancipace; není jen hrozbou barbarství, ale přímým skokem do jeho bažin.

Asi nelze skončit jinak než u historických paralel, jež mají výhodu takřka didaktické názornosti: třicátá léta minulého století jsou exemplárním varováním, že autentická levice to tváří v tvář brutalitě fašismu historicky projela a ve střední Evropě zvítězila její stalinistická deviace, jíž může emancipační potenciál přisuzovat pouze zdiskreditovaný „Starphilosoph“ Slavoj Žižek, potenciální volič Donalda Trumpa.

Vytisknout