Dějinná paralela s hitlerovským Německem je ilustrativní
Je třeba mít neustále na paměti podhoubí, z něhož vyrostl fenomén Trump
7. 3. 2017 / Daniel Veselý
Mám za to,
že se smysluplná kritická reflexe činů Trumpovy administrativy neobejde bez
neustálé a soustavné analýzy jevů, které vedly ke vzniku Trumpova fenoménu. Zásadní
kroky stávajícího nájemníka Bílého domu nelze chápat jako izolované události,
jež levitují ve vzduchoprázdnu, nýbrž jako komplexní jevy s přesahem do
minulosti. Zaměřme svoji pozornost na
úlohu mainstreamových médií a spoluvinu liberálních elit při zrodu trumpovského
přízraku – a upřímně řečeno, miřme také do vlastních řad, jinak bude debata o
nekalostech Donalda Trumpa a jeho soukmenovců bezpředmětná.
V poslední
době se pozornost liberálních médií zaměřila na neprůhledné vazby mezi několika
představiteli Trumpova týmu, Donaldem Trumpem samotným a zástupci ruského
establishmentu. Třebaže se pletky s Rusy po zásluze vymstily generálu Mikeovi
Flynnovi a podobný osud může postihnout i „kariérního rasistu“ Jeffa Sessionse,
některé z aktivit stávajícího prezidenta se v rukou demokratů proměnily
na samoúčelný obušek.
Demokraté v těchto
dnech grilují Donalda Trumpa kvůli tomu, že v minulosti zastával negativní stanovisko vůči vyzbrojování ukrajinské vlády
proti proruským separatistům. Tato skutečnost má být podle některých významných předáků
Demokratické strany důkazem, že je americký prezident ovládán Kremlem nebo je
Moskvou přinejmenším manipulován. Nicméně naprosto tentýž postoj zastával
prezident Barack Obama, který Kyjevu odmítl autorizovat zásilky zbraní. Přitom, jak je dobře známo, byl Barack Obama s Kremlem
dlouhodobě na kordy, což se projevilo vyhrocením vzájemných vztahů zejména na sklonku
jeho druhého mandátu. Jsme také svědky ojedinělé názorové shody dvou naprosto
odlišných politiků, ačkoli, jak názorně dokládá novinářka Susan B. Glasser, nejde o výjimku.
Chtějí-li Trumpovi odpůrci věrohodně dokázat styky amerického prezidenta a jeho
spolupracovníků s kremelskou věrchuškou, neměli by k tomu používat
stejné metody jako jejich protivník. V tomto ohledu je třeba vypíchnout přímo
spektakulární neschopnost předáků Demokratické strany přiznat svou vinu na
prohře jejich kandidátky v prezidentských volbách; neschopnost pochopit, proč
získal navrch rasistický a megalomanský tlučhuba. Čelní demokraté namísto
bolestivé, avšak potřebné a očistné sebereflexe viní všechny okolo, a pokud
v tomto konání budou pokračovat, mohou o Bílý dům v roce 2020 opět
přijít.
Přestože
progresivní komentátoři v Donaldu Trumpovi vidí reálné, až alarmující nebezpečí
jak pro Spojené státy, tak pro svět, mají neustále na paměti depresivní
podhoubí, jež poskytlo trumpovskému fenoménu dostatek živin. Jedním z nich
je i reportér Chris Hedges, který dlouhodobě a nemilosrdně tepe činnost
tradičních mediálních domů, zahleděnost liberálních elit do sebe sama, a obecně
okázalou sterilitu statu quo, jenž do Oválné pracovny přivedl právě Donalda
Trumpa.
Hedges na
možnou reformu uvnitř Demokratické strany nahlíží se značnou skepsí. Pokud čelní představitelé Demokratické strany hodili přes
palubu populistického, avšak upřímného Bernieho Sanderse, nebyli schopni
regulovat toxické aktivity Wall Street, zrušit zadlužení studentů, prosadit
univerzální zdravotní péči, odškodnit oběti hypoteční krize, ukončit nákladné
války na Blízkém východě apod., není jim pomoci. Podle novináře se Demokratická
strana aktivně podílí na etablování fašismu na americké politické scéně. Jediným
lékem na chronické neduhy americké společnosti je systematický aktivismus -
neutuchající aktivismus „hlavní ulice“ prostý všech vazeb na zkorumpovaný
establishment, míní Hedges.
Mezitím Trumpovi
přívrženci, z nichž někteří se paradoxně hlásí k levicovým myšlenkám,
vítají domnělý rozklad neoliberálního statu quo a jsou ochotni přistoupit na
plošnou diskriminaci neprivilegovaných skupin obyvatelstva, zejména imigrantů
z Latinské Ameriky a muslimů. Tito lidé s naději v srdci
pozorují renesanci ultrapravicových politických platforem napříč Evropou, aniž
by si připomněli temnou minulost starého kontinentu. Mají za to, že starý řád
je natolik dysfunkční, že je záhodno jej smést.
Stejně jako kdysi Adolf Hitler přišel s originálním receptem, jak ozdravit churavějící
společenský řád (tím, že jej smete), přichází nyní se svým megalomanským plánem
i Donald Trump (třebaže existují jisté paralely mezi Hitlerem a Trumpem, bylo
by krátkozraké stavět oba muže na roveň). Establishment (kapitalismus,
neoliberalismus) však oběma politikům posloužil k tomu, aby posílili svou
vlastní agendu a aniž by jej smetli. Naopak, stávající systém nepředstavoval
zásadní problém, bylo jen zapotřebí jej modifikovat k tomu, aby sloužil
národním zájmům, jak argumentuje ekonom Richard D. Wolff. A dějiny ukazují, že krizové
okamžiky, jimiž kapitalismus procházel, byly překonány tím, že hněv mas byl
přetaven do více či méně hysterického nacionalismu.
Vzestupu
ambiciózního čalouníka Hitlera k moci předcházely konkrétní
socioekonomické jevy a hluboké nešvary tehdejší německé společnosti a
totéž platí i v případě bankrotáře Trumpa. A na nás je, abychom to měli
neustále na paměti.
Vytisknout