Jana Čulíka je třeba číst postkoloniálně

Středula zaslouží spíš uznání

5. 3. 2017 / Ondřej Slačálek

Středula jako jeden z mála neselhal

Britské listy se pokusily vyvolat malý internetový mezinárodní skandál – když napsaly článek o tom, že Josef Středula poskytl rozhovor Parlamentním listům, čímž prokázal „lack of moral and ethical values". Podle Britských listů se tím v důsledku jejich kampaně Středula „zdiskreditoval“, , jako důkaz nicméně nicméně Jan Čulík uvádí jen tweet svého bývalého studenta a nyní představitele Human Rights Watch Andrewa Stroehleina.

Jan Čulík se nesnížil k tomu, že by komentoval obsah rozhovorů, které Středula poskytl. Nezapadaly by do jeho černobílého obrázku. V jednom z nich, poskytnutém na jaře 2015), tedy na vrcholu protiuprchlického třeštění, Středula jasně podpořil kvóty na rozdělení uprchlíků. V kauze, v níž většina českých politiků napříč politickým spektrem selhala, se jako jeden z mála odborářský předák vyjádřil soudně. A bylo dobře, že si to mohli přečíst právě čtenáři Parlamentních listů. Středula zaslouží mnohem spíš uznání za své postoje než mezinárodní skandalizaci za to, komu poskytl rozhovor.

Ano, v nějakém lepším světě by Parlamentní listy neexistovaly. My ale žijeme ve světě, kde tomuto plátku poskytuje exkluzivní rozhovory prezident republiky, zatímco řada představitelů státu a samospráv dává tomuto serveru vydělat z veřejných peněz zadáváním podivných PR kampaní a článků.

Proč Čulík neskandalizuje Občanskou demokratickou stranu, která momentálně kandiduje s vydavatelem toho plátku? Proč neskandalizuje Jana Kellera, volebního lídra socialistů v europarlamentu, který utvrzuje čtenáře PL v jejich světonázoru výroky jako „Role Čechů a Moraváků bude spočívat v tom, že prodají zbytek lukrativních položek Číňanům, nastěhují k sobě černochy a spolu s nimi budou vystaveni teroristickým akcím radikálních muslimů. Kdo bude proti, skončí se mnou na seznamu nácků...“ či tvrzením, že Trump je „menší zlo“?

Číst Čulíka postkoloniálně

Jan Čulík už leta poučuje Čechy, že jejich mravy nejsou hodny civilizovaného světa, že v normálních (rozuměj západních) společnostech je to, co se děje v Česku, nepředstavitelné. Nebyl v tom výjimkou, jen trochu akcentovanější verzí postkomunistického ducha doby. Všude se tehdy v postkomunistických společnostech objevovali mentoři s rákoskou, kteří je učili, jak správně na demokracii a liberální společnost a za vzor jim dávali situaci na západě. Mysleli to jistě dobře, ale výsledkem bylo, jak dobře ukázal Boris Buden, především udržování postkomunistických společností v jakési podivné infantilitě a nesvéprávnosti.

Polská konzervativní autorka Ewa Thompson byla jedna z těch, kdo pojmenovali tento přístup postkomunistických liberálů jako v zásadě podobný přístupu elitám v dekolonizovaných zemích, které mají stále „kolonizovanou mysl“. Obsahově možná často prosazují dobré věci, ale formou, jakou to dělají – neustálým učitelským nabádáním ve stylu „vy, hloupí barbaři, přece nemůžete nic vymyslet, to tam venku vědí, jak se věci mají dělat“, tak se prostě přizpůsobte – udržují postkomunistické společnosti v roli nesamostatných, závislých a nesvéprávných dětí.

Ewa Thompson docela výstižně popsala i oblíbený žánr postkomunistických liberálů: mezinárodní stěžování (v češtině ZDE, v angličtině ZDE ). Pokud neuspějí se svými argumenty na domácím fóru, jdou si stěžovat do světa. Zde využívají převahy (jejich oponenti podobný prostor nikdy nedostanou), která je ale často jen kompenzací domácí politické porážky.

V mnoha ohledech je přenos postkoloniálního hlediska do postkomunistických zemích nepřípadný (zkoušel jsem s ním polemizovat ZDE) – bere si jako východisko společnosti, které byly podrobené rasismu, a přenáší jejich vzor na společnosti, jejichž podmanění vypadalo zcela jinak. Je to případ odcizeného patosu a dekontextualizované analýzy, nicméně popis liberálních postkomunistických intelektuálů, který obsahuje, je i přesto přesvědčivý.

Čulík se nepokouší šéfa odborů přesvědčit, rovnou na něj žaluje na Západ. Spoléhá na to, že ze Západu přijde dostatek hlasů, které jej pokárají. Je to postkoloniální liberální iluze, která je scestná hned ze dvou důvodů.

Jednak, i pokud bude volání po mezinárodním tlaku účinné a povede ke změně v jedné konkrétní věci, vyvolá zároveň u neustále napomínaných a umravňovaných lidí také resentiment a touhu co nejdřív se rákosce vzepřít a oplatit jí to. Povýšené mentorství živí ve svých subjektech touhu napomenout vychovatele. Možná i to je jeden ze zdrojů úspěchu autoritářských konzervativců v Polsku a Maďarsku nebo relativního úspěchu euroskeptika Klause a českého Trumpa Zemana v Česku.

A zadruhé, žádná říše západní normálnosti, žádná vyspělá společnost, k níž by mohl Jan Čulík ukazovat jako k vzoru, už neexistuje. Britská politická třída má za sebou brexit, v Bílém domě vládne vydavatel amerických Parlamentních listů, ve Francii je vážnou kandidátkou na prezidentský úřad paní Le Pen. Kde je ta vyspělá společnost, která může z nadřazené pozice mistrovat východní „barbary“ nebo své vlastní „burany“? Její zbytky se budou možná ještě nějaká dobu utvrzovat o své nadřazenosti v autoreferečním světě pohoršených tweetů a facebookových komentářů, jenomže život je jinde. Rákoska selhala, vrchnostenský liberalismus nedokázal odolat konzervativnímu a nativistickému posunu ani v západním jádru.

Levice by měla zůstat sama sebou

Roman Kanda využil dané diskuse k deklaraci znechucení velkou částí levice a prohlášení: „Levice, zvláště ta radikální, k níž jsem měl do včerejška velmi blízko, se zkrátka bude muset rozhodnout: zda půjde s liberály, nebo s fašisty.“ )

Pokud pro Romana Kandu znamenala radikální levice Michaela Hausera a Slavoje Žižka, lze rozumět jeho zklamání. Je pravda, že levice se při vší své kritice identit stává sama politikou paměti a identity s dávno minulými (a selhavšími) hnutími, slogany a symboly, čehož je Hauserovo nedávné kříšení socialistického realismu roztomilou ilustrací.

Je také pravda, že Slavoj Žižek jako myslitel ukázal ohromné limity – ani ne tak doporučením volby Trumpa, jako především neuvěřitelně hloupým argumentem, kterým toto doporučení podepřel. Jeho představa, že zvolení Trumpa zostří rozpory a společenský konflikt a povede k nějaké radikálnější alternativě je variací na klasické „čím hůř tím líp“ - a jako taková je dost održená od života. Ve skutečnosti nástup reakce většinou vede k tomu, že se spokojíme i s málem.

Za Clintona jsme měli řadu ofenzivních bojů – alterglobalizační hnutí zpochybňující rozdělení bohatství a moci. S nástupem Bushe a „války proti terorismu“ přišlo hnutí, které bylo opticky větší, ale jeho požadavky byly spíš defenzivní: proti válce či mučení.

Nakonec si všichni oddechli (a ještě byli ochotni považovat za neuvěřitelnou změnu), když do Bílého domu vstoupil celkem normální politik z Demokratické strany. Podobně patrně dopadne i Žižkem vyhlížená radikalizace Trumpem: budeme čtyři roky trnout kvůli obraně základních lidských práv a pak budeme ještě všichni včetně Žižka vděční, pokud muže s vlasy jako parukou vystřídá u atomového kufříku nějaká nová Hillary.

Nicméně, levice především musí zůstat sama sebou. Je možné, že klíčové boje současnosti se odehraje o základní liberální hodnoty a lidská práva a půjde o souboje mezi liberály a konzervativními autoritáři či fašisty; v takových bojích se jistě bude třeba postavit na stranu liberálů.

Právě tak důležité ale pro levici bude neztratit vlastní tvář a nastolovat vlastní témata týkající se společenské solidarity a spravedlnosti, a neztratit z horizontu svou alternativu, tedy svobodný socialismus v různých významech tohoto sousloví.

Pokud se zřekne své identity, samostatnosti (a schopnosti čelit pravicovým liberálům) ve jménu jednotné protifašistické fronty pod liberálním vedením, ničemu tím nepomůže – tak leda konzervativním autoritářům. Těm dá totiž příležitost, aby levicová témata rovnosti a společenské solidarity, od levice už nevěrohodná kvůli příliš těsné alianci s liberály, uchopili po svém.

Vytisknout