6. 3. 2017
Není bezpečné předpokládat, že stát může deset let produkovat neuspokojivé hospodářské výsledky bez politické reakce, která má pak zpětný dopad na ekonomiku.
Koncem léta 1929 předpověděl slavný americký ekonom Irving Fisher sebevědomě, že vysoké ceny akcií na Wall Street zůstanou vysoké natrvalo. Krize vznikla 24. října 1929. Hodnota akcií na Wall Street přestala klesat až v červnu 1932, do kteréžto doby přišly o 90 procent své ceny. Svět se naprosto změnil, píše Larry Elliott.
Po krachu na Wall Street následovala Velká hospodářská krize. Do roku 1932 byla čtvrtina amerických pracovníků nezaměstnaná a zoufalá. Sociální stát neexistoval. 34 milionů Američanů nemělo vůbec žádný příjem. V polovině roku 1932 byl postoj prezidenta Herberta Hoovera, jehož řešením bylo nedělat nic, zdiskreditován a Franklin Roosevelt se vydal na cestu stát se americkým prezidentem.
Německo tou dobou utrpělo druhou hospodářskou krizi za méně než deset let. V roce 1923 vytvořil mstivý mír, vnucený Německu smlouvou ve Versailles, podmínky pro hyperinflaci, kdy jeden dolar měl hodnotu 4,2 bilionů marek, lidé vozili na kolečku hromady nepotřebných bankovek a namísto peněz se jako směnná hodnota používaly cigarety. V roce 1932 bylo v Německu v důsledku divošského programu škrtů 6 milionů nezaměstnaných. Německo bylo postiženo, když poklesla britská libra a britský vývoz začal být levnější. Více než 40 procent německých průmyslových dělníků bylo bez práce a hnědokošiláči bojovali s komunisty o nadvládu nad ulicemi. V roce 1932 byla politika drsných škrtů německého kancléře Heinricha Brüninga zdiskreditována a Hitler se chystal převzít moc.
Hospodářská krize třicátých let ukončila první éru globalizace, která rozkvetla v desetiletích před první světovou válkou se svobodným pohybem kapitálu, svobodou cestovat a do menší míry svobodným pohybem zboží. Velká hospodářská krize znamenala novou éru izolacionismu, ochranářství, agresivního nacionalismu a totality. K oživení došlo až začátkem války r. 1939.
Bez Velké hospodářské krize třicátých let by nebylo Rooseveltova Nového Dealu, nedošlo by keynesiánské revoluci v ekonomice. Hitler, jehož politický význam ve dvacátých letech už klesal, by byl jen historickou poznámkou pod čarou.
Obdobně, bez dlouhého dopadu hospodářské krize z roku 2008 by nedošlo k brexitu, nebyl by zvolen Donald Trump a Evropa by se neděsila možnosti, že se ve Francii stane prezidentkou Marine Le Penová.
Stejně jako ve třicátých letech se nyní mnozí obávají populistické revoluce. Tehdy jako dnes vede dlouhé období špatných hospodářských výsledků k politické reakci, která se proměňuje v touhu vytvořit odlišný hospodářský přístup. Třicátá léta dvacátého století sdílejí s dneškem obavu, že politický establishment ztratil důvěru velkého počtu voličů, kteří odmítli status quo a podporují politiky, kteří ho chtějí zvrátit.
Velká hospodářská krize ve třicátých letech vznikla z téhož důvodu jako krize v roce 2008. Existovala velká zadluženost, na okraji burzy se prováděly hazardní transakce, došlo k přehnané inflaci kapitálu a úrokové míry byly příliš vysoké na to, aby mohly podpořit plnou zaměstnanost pro investice.
Další podobnosti jsou: Dvacátá léta byla dobrým obdobím pro majitele kapitálu, nikoliv však pro dělníky. Začátkem toho desetiletí došlo k ostrému vzrůstu nezaměstnanosti a trh práce se plně nezotavil, když došlo v roce 1929 k ještě větší krizi. Avšak zatímco příjem zaměstnanců se zmenšoval, pro bohaté a mocné byla dvacátá léta excelentním obdobím. Snížení nejvyššího pásma daně z příjmu v USA na polovinu, na 32 procent znamenalo, že bylo daleko více peněz na spekulace s akciemi a s nemovitostmi. Před krachem burzy na Wall Street v roce 1929 se zvýšila hodnota akcií šestinásobně.
Vláda vysoká míra nerovnosti a poptávka se udržovala jen díky úvěrové bublině. Světová politika byla ve stavu chaosu. Přibližně od roku 1890 se začala rozkládat rovnováha sil mezi velkými evropskými národy, která v Evropě udržovala mír od bitvy u Waterloo v roce 1815 po tři čtvrtiny století. Osmanské impérium a habsburské mocnářství upadaly, USA, Německo a Rusko byly na vzestupu. Británie byla první světovou válkou oslabena a už nemohla hrát vedoucí roli. Amerika dosud nebyla připravena tuto roli převzít.
Steven King, vysoký hospodářský poradce banky HSBC a autor nové knihy o krizi globalizace Grave New World (Vážný nový svět), konstatuje: "Podobně jako ve dvacátých a třicátých letech i dnes existuje upadající supervelmoc. Tehdy to byla Británie, dnes jsou to Spojené státy."
Ve dvacátých letech se začala rozkládat představa, že světu vládnou impéria. Nakonec převzaly Spojené státy roli Británie jako obránce západních hodnot a zajistily, aby se katastrofální události ze třicátých let už neopakovaly.
"Vznikají vážné pochybnosti, zda jsou Spojené státy schopny či ochotny hrát roli, kterou hrály v druhé polovině dvacátého století, a to je znepokojující, protože když to nebudou dělat Spojené státy, kdo to bude dělat? Pokud to nikdo nebude ochoten dělat, otázkou je, zda vstupujeme do chaotičtější éry."
Existují však i pozitivní názory. Na letošním ekonomickém fóru v Davosu se členové globální podnikatelské elity utěšovali technologií, vědomím, že sociální sítě odstranily vzdálenosti na světě. Jiní jsou přesvědčeni, že zavedení ochranářských cel v dnešní době prostě nebude realizovatelné. "Dnes máme na rozdíl od třicátých let dvacátého století multilaterální obchodní předpisy."
Hlavním rozdílem mezi oběma krizemi je však to, že začátkem třicátých let dvacátého století udělaly ústřední banky a ministerstva financí mnoho chyb, takže situaci ještě výrazně zhoršily. Ne všechny krachy na burze končí velkou hospodářskou krizí a v roce 2008 jsme se tomu vyhnuli.
Ve třicátých letech čekaly ústřední banky příliš dlouho, než snížily úrokové míry, a způsobily tak deflaci. Banky byly zlovolně zanedbány, takže jich obrovský počet zkrachoval. Tváří v tvář vyššímu rozpočtovému deficitu v důsledku vyšší nezaměstnanosti a pomalejšího růstu ministerstva financí věci ještě zhoršily zvýšením daní a snížením výdajů.
Důsledkem byla všeobecná deflační politika. Politika škrtů vedla ke katastrofě.
Jádrem tohoto konsensu byl zlatý standard, přesvědčení, že měny musí být možné směňovat na základě pevného kursu. Politikové si neuvědomili, že například Británie je po druhé světové válce ekonomicky mnohem slabší než v období před rokem 1914. Amerika byla zase mnohem silnější.
Británie se přesto tvrdě a krutě snažila přidržovat zlatého standardu. Až v září 1931 byla nucena ho opustit. Pád libry vedl k oživení exportu, avšak Británie zavedla politiku ochranářství.
Britský odchod od zlatého standardu v roce 1931 byl zvlášť bolestivý pro Německo, jehož hora zahraniční zadluženosti znemožňovala devalvaci. Kancléř Brüning se rozhodl pro novou politiku škrtů a neuvědomil si, že voliči mají ještě jinou volbu: nacionalistickou, jako řešení pro rozbitý mezinárodní systém.
Úrokové míry pro půjčky v krizi 2008 byly radikálně sníženy, protože centrální bankéři znali historii. Nemohli udělat tutéž chybu dvakrát. Úrokové míry byly sníženy téměř na nulu. Začaly se tisknout peníze takzvaným kvantitativním uvolňováním. Banky byly zachráněny.
Avšak tato strategie byla jen částečně úspěšná. Nízké úrokové míry a kvantitativní uvolňování zabránily druhé Velké hospodářské krizi tím, že zaplavily ekonomiku levnými penězi. To zvedlo cenu kapitálu - akcií, obligací i nemovitostí - ku prospěchu bohatých.
Lidem, kteří nejsou bohatí, se však nepomohlo. Rychlé zavedení politiky škrtů zpomalilo růst a vyvolalo politické odcizení u těch, kteří si stěžují, že jsou trestáni za krizi, kterou nezpůsobili. Důsledkem byl brexit i volba Donalda Trumpa.
Internacionalismus zemřel začátkem třicátých let, protože začal být spojován se zdiskreditovanou politikou: extremním spekulantstvím, masovou nezaměstnaností, trvalou politikou utahování opasků a klesající životní úrovní.
Totalitní státy se inzerovaly jako alternativa vůči polorozpadlým a selhávajícím liberálním demokraciím, Hitlerovo Německo, Stalinovo Rusko. Zatímco se rozkládala první éra globalizace, Moskva kolektivizovala zemědělství a prováděla rychlou industrializaci.
Kromě toho, hospodářský růst totalitních režimů byl ve třicátých letech daleko vyšší než růst liberálních demokracií. V Británii, v USA a ve Francii byl průměrný roční růst ekonomiky 0,3 procenta, zatímco v Německu, v Itálii, v Japonsku a v SSSR byl 3,1 procenta.
Není bezpečné předpokládat, že stát může deset let produkovat neuspokojivé hospodářské výsledky bez politické reakce, která má pak zpětný dopad na ekonomiku.
Ekonomická devastace, vyvolaná Velkou hospodářskou krizí, nakonec donutila západní demokracie, aby změnily svou politiku.
Za Hoovera byla americká hospodářská politika tvrdě deflační. To se změnilo za Roosevelta. Za něho začala být politika daleko více intervencionistická a ochranářská. Roosevelt rychle odstranil dolar ze zlatého standardu a zlikvidoval pokusy zabránit měnovým válkám. Ale už bylo pozdě. Hitler byl u moci a krize skončila nikoliv prostřednictvím Nového Dealu, ale válkou.
Svět se nyní znovu uchyluje k ochranářství.
Spojené státy poválečný instituční pořádek podporovaly: OSN, MMF a Evropskou unii, prostřednictvím Marshallova plánu. Pokusily se vytvořit rámec, v němž mohly jednotlivé státy prosperovat. To se ale už asi v budoucnosti nestane, což vyvolává pro svět značné problémy.
Pokud se všechny státy světa pokusí dělat totéž, co chce dělat Trump, zmenšující se globální ekonomika povede k zmenšujícímu se globálnímu obchodu a deflace bude znamenat, že osobní dluhy porostou. Bude to začarovaný kruh. Lidi budou hledat odpovědi v autoritářství, v populismu a v ochranářství.
Současná globalizační éra se rozkládá, protože lidé, kteří z ní mají prospěch, se nepostarali o lidi, kteří z ní prospěch neměli.
Třicátá léta dvacátého století jsou důkazem, že nic v ekonomice není nevyhnutelné. Nakonec se lidé vzbouřili proti ekonomické ortodoxii. Globalizace umožnila kapitálu vymknout se národní a odborářské kontrole.
Kompletní článek v angličtině ZDE
Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se doáci české i mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.
Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.
Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.
Vytisknout7.3. 2017 / Daniel Veselý
Mám za to, že se smysluplná kritická reflexe činů Trumpovy administrativy neobejde bez neustálé a soustavné analýzy jevů, které vedly ke vzniku Trumpova fenoménu. Zásadní kroky stávajícího nájemníka Bílého domu nelze chápat jako izolované událost...