Nový britský kabinet možná signalizuje, že se Británie vzdá postavení západní mocnosti

15. 7. 2016

Současně s tím May starostlivě eliminovala zdroj vnitřní disharmonie. Jako Barack Obama, když jmenoval Hillary Clintonovou ministryní zahraničí, také ona poskytla potenciálně nejhoršímu kritikovi obrovský úkol, který mu zabrání psát špinavé články do Daily Telegraphu. Johnson znuděný a odsunutý stranou by měl spoustu času vymýšlet vtipy na adresu premiérky a vlády; místo toho nyní bude sedět v letadle do Timbuktu.

Ale premiérčin výběr také naznačuje hlubší změnu viditelnou nějaký čas, ale teprve teď se dobravší pozornosti: Británie, přinejmenším konzervativní Británie, už neaspiruje na pozici vedoucí západní mocnosti. May určitě ví, že Johnson je v Bruselu nenáviděnou postavou. Jistě odhadla, že reakcí na její jmenování bude smích ve Washingtonu. Ale nestará se o to, protože jako lídři všech malých zemí bez aspirací na mezinárodní vedení má mnohem přízemnější starosti. Nepotřebuje ministra zahraničí, kterého v hlavních městech jiných zemí berou vážně.

Ani ji neznepokojily další implikace její volby. Johnson byl brilantním roztleskávačem - výborným velvyslancem Londýna - a někteří lidé teď doufají, že v této roli bude pokračovat. Ale jeho nedávné komentáře a rozhovory také objasnily, že tradiční britské aliance - se Spojenými státy, s Evropou - pro něj znamenají jen málo. Místo toho flirtuje s putinismem, chválil Bašára Asada a jel obchodovat do Číny. Jeho vychvalování bohatých zahraničních diktátorů odráží názory mnoha předních toryů, dokonce i George Osborna, odcházejícího ministra financí. Johnson a mnozí britští konzervativci jsou nyní docela spokojení s myšlenkou Británie, nebo možná jen Anglie, jako Dubaje Severního Atlantiku, Singapuru západní polokoule: Malého obchodního státu, zámořského útočiště ruských, čínských, malajsijských a nigerijských peněz, místa příjemného pro oligarchy všech odstínů - dokonce i pro Američany, pokud mají peníze - a velmi vzdáleného starému tchatcherovskému ideálu demokracie a vlády práva.

Není náhodou, že Labour Party je nyní vedena mužem s podobně přízemními názory. Jeremy Corbyn má některé odlišné aliance. Objevil se v PressTV a íránské státní televizi - a jeho vazby se vztahují na Hamás a Hizballáh, ne na Čínu. Ale jeho Západ ještě mnohem vehementněji nezajímá, nestará se o britské aliance v Evropě a Spojených státech, o britský vliv a britskou moc. Vzhledem k jeho odmítnutí požadavku poslanců na rezignaci je dobré se ptát, zda se vůbec ještě nějak stará o parlamentní demokracii. Jeho vize Británie, do té míry, do jaké ji artikuloval, je vizí radikálně izolacionistické země stydící se za svou historii.

Otázkou samozřejmě je, jestli Británie může udržet svou demokracii a vládu práva v pořádku, pokud žádný z jejích lídrů už ani jedno neprosazuje v zahraničí. Britský politický systém je již silně ovlivněn zahraničními penězi, které protékají Londýnem. Skupiny jako Konzervativní přátelé Ruska a Konzervativní přátelé Číny, jejichž členy jsou mnozí prominentní poslanci, už otevřeně lobbují ve prospěch těchto zemí uvnitř britského politického systému.

Velmi doufám, že se ukáže, že jsem se zmýlila. Ale obávám se, že bez evropské kotvy, pravidelných jednání se spojenci, prosté váhy Německa, Francie a zbytku Evropy, se ukáže, že britská politická třída bude ještě snadněji k mání než předtím. Bude omlouvat ruskou agresi ve Východní Evropě. Bude ospravedlňovat čínskou agresi v Jihočínském moři. Cizinci budou ještě více mluvit do tvorby zákonů a rozhodnutí v Británii. Takto svět funguje: Pokud se už nesnažíte ovlivňovat pravidla hry, musíte se smířit s tím, že je určuje někdo jiný.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout