15. 7. 2016
Po britském hlasování o opuštění Evropské unie stojíme spíše před otázkami než před odpověďmi. Jaké vztahy nyní naváže Británie s EU a jak to ovlivní ekonomické vztahy a migraci? Rozhodnou se Skotsko a a Severní Irsko odejít? Jaká je budoucnost britské politiky, vzhledem k turbulencím v Konzervativní i Labouristické straně? Stane se úspěšný brexit precedentem pro další členy EU, možná dokonce pro členy eurozóny, aby z unie odešli? Jaké jsou dlouhodobé ekonomické důsledky výsledné nejistoty? Dojde vůbec někdy k brexitu, vzhledem k absenci jasného plánu, co po referendu, zjevné neochotě odpůrců členství aktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy a k faktu, že referendum bylo poradní a nezavazující? Odpovědi na tyto otázky se vyjasní v následujících týdnech, měsících a letech, napsal Dhruva Jaishankar.
Ale je tu důležitější otázka, která čeká na odpověď: Jaké jsou implikace brexitu pro demokracii? Brexit zřejmě znamená první významnější oběť nástupu digitální demokracie, který probíhá na úkor demokracie zastupitelské. Toto tvrzení vyžaduje podrobnější vysvětlení.
Až se historici ohlédnou za posledním čtvrtstoletím, nejspíše jej nespojí ani s terorismem, ani s rostoucí nerovností, ale s podvojným jevem "vzestupu zbytku světa" (zejména Číny a Indie) a globalizací. Globalizace zahrnuje snadnější, rychlejší a levnější příliv zboží, lidí, kapitálu a informací. Jední z velkých hnacích motorů globalizace je internet, globální síť sítí, která umožňuje miliardám lidí levně a snadno získat přístup k enormnímu množství digitálních informací. Vzestup odvětví služeb a špičkových technologií, liberalizace obchodu, kontejnerizace dopravy a vývoj na finančních trzích také představují důležité motory globalizace, stejně jako stále snadnější a levnější cestování, zejména leteckého.
Mnozí technologičtí optimisté předpokládali, že globalizace povede k demokratizaci informací a rozhodování, a také k většímu kosmopolitismu. Občané budou informovanější, bude těžší je umlčet a budou s to komunikovat své názory účinněji svým lídrům. Ti budou mít také větší empatii a porozumění pro jiné tím více, čím lim budou bližší, čím více budou navštěvovat jejich země, číst jejich zprávy, komunikovat a obchodovat s nimi. Alespoň tak se o věci uvažovalo.
Avšak jen máloco takové panglosovství ospravedlňuje. Existují určité důkazy pro souvislost mezi větší informovaností, politickou demokratizací a ekonomickým pokrokem, v tom smyslu že všechny tři v posledních dvou dekádách setrvale rostly, i když různými tempy. Ale tato souvislost je slabá. Místo toho digitální demokracie, schopnost získat informace takřka v reálném čase prostřednictvím masmédií a být slyšen skrze sociální média, přispěla k polarizaci, ustrnutí, nespokojenosti a dezinformacím. To se stejně tak vztahuje na země, z nichž moderní demokracie vzešla, jako na Indii, největší a nejsložitější demokracii rozvojového světa.
Vzestup digitální demokracie měl po celém světě určité společné rysy. Jedním z nich je fakt, že větší přístup k informacím poněkud kontraintuitivně přispěl ke vzniku "postfaktického" informačního prostředí. Nick Cohen hovořil o britských žurnalistech proměněných v politiky, Borisu Johnsonovi a Michaelu Goveovi, a upozornil na jejich používání odvážných tvrzení, nezájem o praktické otázky, neúctu k expertíze a přečiny v oblasti politického spinu. Tyto taktiky se podobají tvrzení Donalda Trumpa o rodném listě Baracka Obamy nebo imigrační politice, či insinuacím Subramiana Swamyho ohledně národnosti vysoce postavených indických politiků.
Jenže lídři jen využívají slabin postfaktického světa. Podmínky vznikly v digitální sféře. Na mysl se dere nedávný příklad. V indických sociálních médiích existuje rozšířené přesvědčení, že prezidentská kandidátka Hillary Clintonová je jaksi protiindická, propákistánská a/nebo odpůrkyně premiéra Modiho. Nejsem příznivcem Clintonové, ale jako ten kdo pracuje ve Washingtonu a zná se několika jejími poradci považuji tato tvrzení za nesmyslná. Ve skutečnosti političtí oponenti Clintonovou obviňovali, že má k Indii příliš blízko, zatímco Pákistánci ji často považují za kritickou k jejich zemi a premiér Modi se zřejmě těší srdečným vztahům s ní. Po několika šetřeních a tipech jsem tyto pocity vystopoval k zavádějícímu komentáři, který po své publikaci hojně obíhal mezi čtenáři. V digitální demokracii se lež (nebo ještě lépe polopravda) dostatečně často opakovaná stává pravdou.
Dalším důsledkem digitální demokracie může být variace toho, co psycholog Barry Schwartz nazval paradoxem volby. Je dost možné, že větší šíře politického výběru vede k menšímu uspokojení a ve výsledku občané stále více vyjadřují rozčarování nad dostupnými politickými volbami. Politické platformy mainstreamových stran se jen zřídka zcela shodují s názory individuálního voliče. To může vysvětlovat, proč mnozí jsou přitahováni ke stranám, frakcím a lídrům, kteří nabízejí nejjednodušší tvrzení a vystupují coby alternativa k mainstreamu.
Třetím důsledkem digitální demokracie, tím který je zdokumentován nejlépe, je politické bublina. Sociální média místo by vytvářela spojení s lidmi jiných názorů a ideologií mají sklon posilovat předsudky. Jak poznamenal psycholog Nicholas DiFonzo, "Američané napříč politickým spektrem mají sklon důvěřovat zpravodajským médiím (a "faktům" poskytovaným médii), méně než své vlastní sociální skupině. "To zjednodušuje a zintenzívňuje oběh názorů a fám ve stejně smýšlejících skupinách."
A konečně neustálý příliv informací vytvořil teatrální politiku. Když veřejná prohlášení a postoje vlád, politických stran a jednotlivých lídrů je nyní možno vysílat voličské základně v reálném čase, kompromis, který je základem dobrého vládnutí, se stal složitějším. Často je označován za zradu a představuje politickou sebevraždu.
Nezamýšlené důsledky digitální demokracie, dezinformace a nespokojenost, polarizace a ustrnutí politického procesu, znamenají, že hranice mezi politikem a internetovým trollem se smazává. Tón demokratických politiků stále více odráží tón anonymního diskursu na internetu: Je sprostý, brutální a dělá s lidmi i věcmi krátký proces. A stále ve větší míře se úspěšnými politiky stávají ti, kdo dokážou využít výhod plynoucích z výsledných sentimentů. Využívat rozdělení společnosti, apelovat na nejnižší pudy, formulovat nereálná tvrzení, podvádět, zamlžovat detaily a expertízu.
Populisté jsou ochotni překročit omezení mainstreamových stran a stávají se silou, proti níž se politický střed nemůže udržet. Brexit není ani tak antiglobalizační, jako je spíše sám produktem globalizace. Je také produktem demokracie spíše než jejím popřením. Ale je to demokracie jiného druhu, jakou mnozí předvídali. Demokraté se nemohou přidat k davu. Zastupitelská demokracie jak jsme ji znali je ohrožena a brexit znamená první významnější oběť. Potřebujeme znova kolektivně promyslet, jak učinit demokracii odolnou a produktivní i v digitální éře. Nebude to snadné.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Vytisknout28.7. 2016 / Pavel Urban
Hlas lidu není hlasem božím, neboť povykování plebsu se vždy blíží bláznovství. Tento výrok poradce Karla Velikého je pravdivý. Podobně pravdivý, jako nám časově poněkud bližší výrok George Orwella: na určité věci musí být člověk intelektuál. Obyčej...