Čím hůř, tím líp: Andělé pomsty vůči "neoliberální" Evropě

27. 6. 2016 / Karel Dolejší


V důsledku referenda o brexitu padl britský premiér Cameron - a zároveň svůj odchod strukturoval tak, že jeho protivník a pravděpodobný následník Boris Johnson ponese osobně hlavní odpovědnost za všechny potíže, kterým Británie bude čelit. To ale není vše: V opoziční Labour Party vrcholí vzpoura proti předsedovi Jeremymu Corbynovi, který čelí kritice, že jeho levé křídlo strany sabotovalo kampaň za setrvání v unii ZDE.


Když Corbyn odvolal svého kritika stínového ministra zahraničí Hilaryho Benna, následovala vlna rezignací ve stínové vládě a pravděpodobně se schyluje k hlasování o nedůvěře vůči předsedovi strany ZDE. Nakolik je ale kritika Corbynových odpůrců odůvodněná?

Křídlo strany které Corbyn primárně reprezentuje stálo celá léta de facto v politickém ústraní. Již od dob thatcherismu ztrácelo vliv a s nástupem "New Labour" Tonyho Blaira se ocitlo zcela na okraji, kde přežívalo díky nostalgii, ideologickému fundamentalismu a touze po pomstě. A tak dnes je největším protivníkem těchto lidí nikoliv Nigel Farage či Boris Johnson, ale politický střed a "neoliberální" Evropská unie. Právě proto Corbynovi příznivci sabotovali proevropskou kampaň a s ohledem na ně Corbyn pro kampaň udělal mnohem méně, než udělat mohl (a než by možná za jiných okolností osobně udělat chtěl).

Stará bolševická zásada "Čím hůř, tím líp" žije v řadách levého křídla Labour po letech strávených na okraji skrznaskrz nasáklého resentimentem druhý život. Možnost něco reálně zlepšit je považována za cosi druhořadého, realistická úvaha nad neblahými důsledky odchodu z EU pro obyčejné zaměstnance není vůbec provedena ZDE. A ještě ostřejší postoj ze strany levých radikálů vymezujících se proti "nereformovatelné" EU ZDE samozřejmě přispěl k tomu, že si Corbyn v kampani uložil řadu rezerv.

Mnoho a mnoho let se na radikální levici nepoučitelně opakuje stejný model chování: Resentiment vůči panujícím pořádkům je tak silný, že přebíjí i princip sebezáchovy. Rozbíječství kombinované s vlastní neschopností získat moc směřuje k faktické spolupráci s pravicovými radikály na destabilizaci politického středu, v důsledku čehož po moci nakonec sahá ultrapravice, téměř vždy daleko pragmatičtější a flexibilnější než ultralevicoví doktrináři s velice omezenou politickou základnou.

Hlavní odpovědnost za brexit samozřejmě nese britská Konzervativní strana, která je stranou vládní, vypsala zbytečné referendum a zároveň podrazila svého naivního a nezodpovědného premiéra. Ale ani podíl vedení opoziční Labour Party by neměl být zamlčován. Když kvůli ničemu jinému, tedy kvůli nadcházejícím debatám o odchodu z unie, které se již nyní rozhořívají také v České republice.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Pondělí 27.6. 2016