Brexit jako urychlovač

28. 6. 2016 / Libor Prudký

Nejen proto, že takový nárok má každý člen EU, ale i historicky: ve druhé světové válce to byla ona, kdo zachránil Evropu.Ona jediná se postavila proti fašistické zvrhlosti. A ne s kalkulem, jako to udělala zprvu Sovětský Svaz a pak na to strašlivě doplatil. Ale s demokratickým základem a jistotou, že právě tento základ stojí za všechny oběti. A povedlo se. Británie vydržela a svou jistototou přesvědčila i Ameriku i vlastně všechny demokracie na světě, že je to nejen nutné, ale i možné. A že to přináší vítězství i v boji. A právě tím dala faktický základ pro vznik EU.

Nejen na základě „uhlí a oceli“, ale hlavně na obtížích a složitostech vyjasňování co kdo čím myslí, když domlouvá podmínky pro rovnou a otevřenou spolupráci se začala tvoři společná Evropa. Avšak se základem, že je to možné a že toto přesvědčení opravňuje i k chybám,ale především trvale, znovu a znovu vyzývá k dobré vůli a snaze o domluvu. Právě to dává evropské spolupráci smysl. Toto je šance, kterou v sobě EU nese.

Že je to zároveň ekonomicky jedno z nejsilnějších seskupení na světě? Ale ekonomika není cíl, je nástroj pro kvalitu a udržitelnost života. A ta není v našich zeměpisných šířkách možná bez důvěry, demokratické otevřenosti, svobody a hlavně učení se svobodě a domluvě mezi lidmi.

Hledání těchto cest, ba jejich nalézání a trvalé připomínání je smyslem EU. Pokud se toto nedaří, ztrácí evropské společenství smysl, protože není s to nabídnout obyvatelům zemí, které údajně spojuje, vědomí společného domova. Domova, který je společný tím, že nabízí možnost pro identifikaci pro každého občana. Identifikaci třeba se svou obcí – v rámci EU. Se svou zemí – v rámci EU. Se svým jazykem – v rámci EU. Se svou kulturou – v rámci EU. A k tomu všemu EU musí pomáhat.

Identifikovat se s předpisy a formálními postupy, ani s ekonomickým počtářstvím a účetnictvím se dá opravdu velmi těžko. Spíše vůbec ne.

Jakmile se EU začala obracet na byrokratické cesty a představy, že lze soustátí řídit od úřednického stolu, ztrácela možnost nabídky identity pro své členy. Už František Josef I. pohořel na představě o „vyúřadování státu“. A ted´ se do podobné situace postouvá stále výrazněji EU.

A Britové zareagovali. Že to balí do sloganů o samostatnosti a svobodě? Možná právem, protože jsou schopni sami sobě asi možnost identifikace nabídnout. Ale jádro není ani v míře ekonomických výhod či nevýhod, v populistických křicích o tradičních hodnotách a samostatnosti, ve vítezném pokřiku konzervativců o tom, že by se paní Thatcherová konečně pousmála...Jádro je v šanci identity.

Třeba se to Britům povede. Ale tentokrát, bohužel, nefungují jako zachránci Evropy, ale jako Evropané, kteří si řežou větev, na které sedí. Protože se vlastně posunuli stranou evropských možností nabídnout evropské podmínky pro identifikaci.

Nepochybně bude jejich rozhodnutí působit jako urychlovač. Když v EU převáží dosavadní trend „vyúřadování Evropy“, pak to bude urychlovač k prohře a ztrátě pozice celé Eropy, včetně Británie. Půjde skutečně o směřování ke konci cest založených někdy před francouzskou revolucí. Cest, které nakonec opustí i Amerika. Nic jiného jí nezbude.

Když to bude urychlovač v trendu směřujícímu k hluboké sebereflexi EU jako společenství založeného na možnostech identity s ním pro každého člena, od států, až po občany, (raději – od občanů až po státy !) pak půjde o proces, který dřív či později přivede Británii zpět a vytvoří šanci nejen pro EU, ale pro další rozvoj kultury a civilizace, kterou ctíme a pokoušíme se v ní a podle ní žít. Křižovatka je zcela zřetelná. Kterou cestou se vydáme, k takovému cíli také dojdeme. Účel nesvětí prostředky. Cíl je souhrnem prostředků použitých pro jeho dosažení.

Vytisknout