O dobrovolné sebediskreditaci ČSSD

16. 6. 2016 / Daniel Řezníček

Takzvanou „reorganizaci policie“ opravdu není příliš složité pochopit: ČSSD nabyla dojmu, že je opravdu za každou cenu potřeba něco udělat s vyšetřováním citlivých kauz, že už to zkrátka vše zašlo až příliš daleko. Její přesvědčení je v tomto případě evidentně velmi silné a strana se rozhodla neváhat a chrabře se postavit svému koaličnímu partnerovi, hnutí ANO. Přiznám se, že v prvních dnech, kdy se kauza začala rozvíjet a byly známy více méně pouze postoje a záměry ministra Chovance, jsem poměrně jistě počítal s tím, že doposud mlčící premiér Sobotka se po pár dnech rozhodne správně a Chovance nepodrží, naopak že dá reorganizaci politickou stopku z důvodu očividné a neoddiskutovatelné nepřipravenosti a podezřelosti. Nestalo se. Sobotka začal svého spolustraníka bránit vehementněji než kdy jindy a bezezbytku pojal za svou jeho prázdnou argumentaci o tom, že případné reorganizace jsou zcela v kompetenci policie samotné a že odmítá jakékoli politizování kauzy.

O politizaci samozřejmě nemůže být řeč. Ačkoli ČSSD se snaží námitky ANO diskreditovat jako pouhou politickou předvolební hru, v tomto případě jí samozřejmě nemůže nikdo skočit na špek. Hlavní argumentace Chovance a Sobotky je, že případné zásahy do struktury policie jsou beze zbytku v gesci policejního prezidenta a ministr spravedlnosti má vše vlastně pouze podepisovat jako poslušný beránek. Jde o zřejmý alibismus. Nikdo se nesnaží situaci politizovat. ANO, především ministr Pelikán, v tomto případě podle všeho poukazuje na věcné, objektivní problémy a je těžké vůbec se pokusit sám sebe přesvědčit, že by mělo jít o čirý politický kalkul a připravenou kampaň ze strany ANO, jak se nám ČSSD snaží namluvit (byť pochopitelně nelze a ani není důvod popřít, že ANO si je vědomo, že právě jejich současný postoj jim může přinést politické body).

Musím říci, že Sobotka mě svým krokem, svým rozhodnutím držet partu s panem Chovancem, nesmírně zklamal a že jsem to, podobně jako ministr spravedlnosti Pelikán, který se zásahu Sobotky v prvních dnech „krize“ dovolával, nečekal. Jde o zvrat a jistou nekonzistenci v Sobotkově postojích. Jistě zde budou hrát významnou roli vnitrostranické tlaky. To ovšem není žádná omluva. Faktem zůstává, že ČSSD, nikoli pouze její staré známé konzervativní haškovsko-zimolácko-(chovanecké) křídlo, ale tentokráte ČSSD jako taková, což znamená i Sobotka, pojala nebývale homogenní a silné přesvědčení, že je třeba velmi rázně a velmi rychle zakročit proti práci ÚOOZ. Sobotka se tím snad poprvé poměrně jasně distancoval od jakéhokoli „pokroku“, transparentní moderní politiky a vůbec snahy o jakési obecné blaho této země, o správné fungování právního státu.

Nejzajímavější mi však na celé kauze přijde rozhodnost a neoblomnost ČSSD, konkrétně právě premiéra Sobotky. Byly už chvíle, kdy ANO na něco naléhalo a dostávalo svého silnějšího koaličního partnera pod tlak. Sobotka v těchto situacích většinou potvrdil svou pověst nemastného neslaného politika, který není schopen rázných postojů. Teď konečně, po tak dlouhé době, po čekání tolika občanů (nutno přiznat, včetně mě), si je Sobotka schopen dupnout a hrát tvrdě. Proč tedy nejásat? Přišlo to v té snad nejméně vhodné situaci. Je dlouhodobě evidentní, že ANO se chová, jako by vlastně vládlo především ono a že sem tam vystavuje ČSSD silácká ultimáta. V těchto situacích jsem postrádal zásadovější postoj premiéra a ráznější ukáznění svého, slabšího, koaličního partnera. To, že tehdy to Sobotka udělat nedokázal, zatímco dostatek sil na to, aby vystrčil růžky, zmobilizoval až v této velmi problematické kauze, mu v mých očích neslouží ani trochu ke cti.

Dlouho jsem očekával, kdy se Sobotka výrazně postaví Babišovi a bude se chovat jako sebevědomý státník. Ta chvíle přišla poprvé až teď, ve spojitosti s mnohem problematičtější kauzou, než jakých mohl předseda ČSSD využít v minulosti. Na argumentaci, kterou se nyní Sobotka a Chovanec ohánějí, jsem čekal dlouho: ANO vyvíjí tlak, který vyvěrá z oportunismu a evidentních politických cílů. Bohužel v dobách, kdy tomu tak opravdu bylo, sociální demokraté tak nějak mlčeli. Naopak, této rétoriky se chytili až v situaci, kdy se racionálně uvažující občas musí evidentně přidat na stranu ANO. Škoda. ČSSD se tímto, jak psal už pan Honzejk v Hospodářkách, v očích informovaného a minulostí poučeného voliče naprosto diskredituje a dláždí tak (Jak je možné, že si to neuvědomí? Nebo je jim to snad jedno?) Babišovi cestu k téměř neomezené moci. V ČSSD se probudilo „chlapské“ chování velmi nešikovným způsobem a v ten nejméně vhodný čas.

Poměry v ČSSD | Česká politická scéna
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 16.6. 2016