Míra apatie v české společnosti dosahuje kriminálního chartakteru

16. 6. 2016 / Bohumil Kartous

Krátký příběh od známé z vlaku: Jde  na nádraží v jedné malé obci nedaleko Prahy. Když dojde na nástupiště, vidí, že v kolejišti leží člověk. Jde se podívat, co se děje. Mladík, na první pohled opilý, pozvracený, neschopný se pořádně postavit. Společně s dalším náhodným kolemjdoucím ho vytáhli z kolejiště, kudy za pár chvil projíždí rychlík. Kluk je zmatený, zoufalý, tvrdí, že potřebuje do Prahy, ale místo toho jde na nástupiště, odkud jedou vlaky na druhou stranu. Po chvíli vidí, že zase vstupuje do kolejiště, opět ho vytahují ven. Zjišťují, co se to vlastně děje. Po nějaké chvíli se kluk rozbrečí. Zemřela mu toho dne maminka. Má sedmnáct, je namol a jediné, co ho napadá, je skočit pod vlak. Hrozné samo o sobě?

Pointa je děsivější. Volají na policii do obce vzdálené pár kilometrů. Oznamují, co se děje, kluk chce spáchat sebevraždu, nedokáže se ani v nejmenším kontrolovat, není tu nikdo, kdo by pomohl. Prý nepřijedou, mají totiž zrovna někoho u výslechu, mohli by jim mezi tím odejít. Záchytka je zrušená, ale ať prý zavolají záchranku, prý vozí i do blázince.

Pomáhat a chránit. Jdou tedy za výpravčím na nádraží, otevřou a ptají se, jestli by kluka nepohlídal, než seženou někoho, kdo by si ho vyzvedl.

Výpravčí odsekne, že s tím nechce mít nic společného a zavře se v kukani. Jeho služba se asi vztahuje pouze na ty, které vlak rozdrtí, ne na ty, kteří se o to teprve pokoušejí. Po velkém - ale opravdu velkém - přemlouvání přijíždí městská policie ze jiné vedlejší obce. Moc se jim nechce, moc práce. Potřeba legitimovat kluka, zjistit telefon na otce a zavolat mu... Happy end?

Vytisknout