Vnitřní dialog generace Y

#Strach

5. 5. 2016 / Aneta Adámková

Ona: Tyjo, jak tady byl ten čínský prezident, tak po vší té mediální masáži jsem šla po ulici, a kdykoli jsem viděla Číňana, tak jsem měla chuť ho nakopnout. Ale hlavně to nikomu neříkej, jsi první, komu to říkám. By si hned o mě všichni mysleli, že jsem hrozná rasistka, a tak podobně. 

On: To znám, to já taky něco mám, ale ještě horší. Slib ale, že to fakt nikomu neřekneš! Já třeba, když si vedle mě sedne v tramvaji Arab, tak mám mnohem větší pocit nebezpečí, než kdyby si tam sedl kdokoli jiný. Úplně ujeté. Nikdy v životě jsem neměl strach z cizinců, z jiných kultur, z jiné barvy pleti. Ale teď mi tam ta myšlenka prostě projede, úplně automaticky. A přitom s nimi nemám žádné špatné zkušenosti. To spíše naopak. 

Ona: Mně přijde, že se to tady nějak tak šíří vzduchem. Nebo spíše po sociálních sítích. Taková infekce, hniloba ve vzduchu, strach, kterým je naše bezvýznamná zemička přesycena. 

On: Tak to jsem rád, že mě hned nepovažuješ za nějakého xenofoba. Vlastně bychom se o tom asi neměli bát mluvit mezi sebou. Potom se můžeme setkat s tím, že nám to někdo může rozumě vyvrátit. Někdo nás může přesvědčit, že je to zbytečné. Nebo třeba zjistíme, že v tom nejsme sami. 

Ona: Jako každý máme právo bát se. Akorát záleží, co s tím uděláme. Zda se to budeme snažit nějak řešit, přemoci. Anebo se tím necháme ovládnout. Každopádně neřešit strachy je dost nezodpovědné. Člověku to leze na mozek. 

On: Nejhorší je, že u nás se vlastně vůbec nic nestalo, žádní uprchlíci, žádný teroristický útok, a stejně ten plíživý strach je tady. Co vlastně s tím ty děláš? 

Ona: Hele kromě chutě nakopávat Číňany, což mě tedy přešlo hned jak jsme si uvědomila absurditu toho, tak mám strach z jiné věci. Děsí mě extremistické skupiny. 

On: To chápu, nevíš co od nich čekat, protože neuvažují, jdou jako tupé stádo. 

Ona: Vlastně ani neví, za co bojují, jen jsou rádi v partě. Ublížení, méněcenní, chudáčci s nízkým sebevědomím, kteří jsou rádi, že se někam zařadili.  Zpaměti se naučí odříkávat hesla a formulace, bránit jejich pravdu. Neslyší, neposlouchají druhou stranu. 

On: Je to, jako kdyby se jim zatemnila i ta poslední část mozku, která jim ještě zbývá. Nechci teď někoho urážet, ale z toho mám také strach. 

Ona: A teď to vidíš sám. Máme strach, a už jsme se také uchýlili k urážkám. Nerozumíme jim, a z toho máme strach. 

On: To je ono, já je totiž vůbec nechápu. Co ty lidi vede k tomu, že jsou schopni takové nenávisti, páchat zlo vůči druhým lidem? Vždyť jsme všichni lidé, všichni. 

Ona: Nemám strach z toho, že mě někde napadnou na ulici, nemám strach, že mi zničí moje kolo kvůli nálepce “hatefree bike”... Mám strach z toho, kam díky tomu směřuje Česká republika. Mám strach z toho, že už jsem jen připustila to, že ji vůbec nějak můžou ovlivňovat. 

On: Tak zatím myslím, že se jen jedná o lidi, kteří sedí za počítačem, a nadávají. V podstatě neschopni činu. Jen malá část potom dělá ty blbosti, o kterých poslední dobou slýcháme. 

Ona: Ale co když se jednoho dne zvednou všichni, a půjdou zvolit nácky? 

On: Tak to budeme v háji. Jaké je ale řešení? 

Ona: Asi aby se ti druzí snažili být více slyšet. Něco jako v té pohádce Nesmrtelná teta, kde se tam na konci všichni začali objímat, a tím tu Závist zničili. Když bude více slyšet o dobru, radosti, když se víc budeme smát, více tančit, více si zpívat, více se vzdělávat, více se potkávat, více si pomáhat, potom ten strach můžeme přemoci. 

On: Jak říkal Rexík ve Čtyřlístku: “Kde je láska a přátelství, tam nejsou strašidla”. 

Ona: Přesně tak! Jen toho strašidla na Hradě se asi jen tak nezbavíme.

Vytisknout