Vnitřní dialog generace Y

#Strach

5. 5. 2016 / Aneta Adámková

On: Jak říkal Rexík ve Čtyřlístku: “Kde je láska a přátelství, tam nejsou strašidla”. 

Ona: Přesně tak! Jen toho strašidla na Hradě se asi jen tak nezbavíme.

Ona: Tyjo, jak tady byl ten čínský prezident, tak po vší té mediální masáži jsem šla po ulici, a kdykoli jsem viděla Číňana, tak jsem měla chuť ho nakopnout. Ale hlavně to nikomu neříkej, jsi první, komu to říkám. By si hned o mě všichni mysleli, že jsem hrozná rasistka, a tak podobně. 

On: To znám, to já taky něco mám, ale ještě horší. Slib ale, že to fakt nikomu neřekneš! Já třeba, když si vedle mě sedne v tramvaji Arab, tak mám mnohem větší pocit nebezpečí, než kdyby si tam sedl kdokoli jiný. Úplně ujeté. Nikdy v životě jsem neměl strach z cizinců, z jiných kultur, z jiné barvy pleti. Ale teď mi tam ta myšlenka prostě projede, úplně automaticky. A přitom s nimi nemám žádné špatné zkušenosti. To spíše naopak. 

Ona: Mně přijde, že se to tady nějak tak šíří vzduchem. Nebo spíše po sociálních sítích. Taková infekce, hniloba ve vzduchu, strach, kterým je naše bezvýznamná zemička přesycena. 

On: Tak to jsem rád, že mě hned nepovažuješ za nějakého xenofoba. Vlastně bychom se o tom asi neměli bát mluvit mezi sebou. Potom se můžeme setkat s tím, že nám to někdo může rozumě vyvrátit. Někdo nás může přesvědčit, že je to zbytečné. Nebo třeba zjistíme, že v tom nejsme sami. 

Ona: Jako každý máme právo bát se. Akorát záleží, co s tím uděláme. Zda se to budeme snažit nějak řešit, přemoci. Anebo se tím necháme ovládnout. Každopádně neřešit strachy je dost nezodpovědné. Člověku to leze na mozek. 

On: Nejhorší je, že u nás se vlastně vůbec nic nestalo, žádní uprchlíci, žádný teroristický útok, a stejně ten plíživý strach je tady. Co vlastně s tím ty děláš? 

Ona: Hele kromě chutě nakopávat Číňany, což mě tedy přešlo hned jak jsme si uvědomila absurditu toho, tak mám strach z jiné věci. Děsí mě extremistické skupiny. 

On: To chápu, nevíš co od nich čekat, protože neuvažují, jdou jako tupé stádo. 

Ona: Vlastně ani neví, za co bojují, jen jsou rádi v partě. Ublížení, méněcenní, chudáčci s nízkým sebevědomím, kteří jsou rádi, že se někam zařadili.  Zpaměti se naučí odříkávat hesla a formulace, bránit jejich pravdu. Neslyší, neposlouchají druhou stranu. 

On: Je to, jako kdyby se jim zatemnila i ta poslední část mozku, která jim ještě zbývá. Nechci teď někoho urážet, ale z toho mám také strach. 

Ona: A teď to vidíš sám. Máme strach, a už jsme se také uchýlili k urážkám. Nerozumíme jim, a z toho máme strach. 

On: To je ono, já je totiž vůbec nechápu. Co ty lidi vede k tomu, že jsou schopni takové nenávisti, páchat zlo vůči druhým lidem? Vždyť jsme všichni lidé, všichni. 

Ona: Nemám strach z toho, že mě někde napadnou na ulici, nemám strach, že mi zničí moje kolo kvůli nálepce “hatefree bike”... Mám strach z toho, kam díky tomu směřuje Česká republika. Mám strach z toho, že už jsem jen připustila to, že ji vůbec nějak můžou ovlivňovat. 

On: Tak zatím myslím, že se jen jedná o lidi, kteří sedí za počítačem, a nadávají. V podstatě neschopni činu. Jen malá část potom dělá ty blbosti, o kterých poslední dobou slýcháme. 

Ona: Ale co když se jednoho dne zvednou všichni, a půjdou zvolit nácky? 

On: Tak to budeme v háji. Jaké je ale řešení? 

Ona: Asi aby se ti druzí snažili být více slyšet. Něco jako v té pohádce Nesmrtelná teta, kde se tam na konci všichni začali objímat, a tím tu Závist zničili. Když bude více slyšet o dobru, radosti, když se víc budeme smát, více tančit, více si zpívat, více se vzdělávat, více se potkávat, více si pomáhat, potom ten strach můžeme přemoci. 

On: Jak říkal Rexík ve Čtyřlístku: “Kde je láska a přátelství, tam nejsou strašidla”. 

Ona: Přesně tak! Jen toho strašidla na Hradě se asi jen tak nezbavíme.

Vytisknout

Související články

#Nahokeji

28.4. 2016 / Aneta Adámková

Australian: Hey, have you ever heard about Czechia? American: What the heck? Where is that? Briton: Dunno man, maybe some place in Poland? Frenchman: Yo! I know them, I think… Do they speak Russian? Japanese:&n...

#Těžkýživotčecháčka

21.4. 2016 / Aneta Adámková

Ona 1: Vrchol všeho byla cesta domů. Doufala jsem, že si v metru sednu, ale na MÉM místě seděla nějaká přičmoudlá ženská. Já jsme se tu narodila, já platím státu daně, tak mi nemá co zasedávat místo. Ať si táhne do své země.Přičmoudlá ženská:&nb...

#Správnávejška

14.4. 2016 / Aneta Adámková

Ona 1: Tak co, už jsi konečně podala tu přihlášku na vejšku? Ona2: Podala jsem jich asi 5, tak počkám, kam mě vezmou. Ona1: A na kterou chceš nejvíc?Ona 2: To je mi docela jedno. Říkám, že čekám kam mě vezmou. Táta chtěl...

Obsah vydání | Čtvrtek 5.5. 2016